Pletení, tkaní...

Vrcholný středověk byl sice zlatým věkem rytířské kultury a vznešené gotické architektury, ale tkaní na karetkách mělo svůj zenit již za sebou. Zatímco nad pestrostí vzorů a širokou škálou tkalcovských technik v období stěhování národů a raného středověku zůstává rozum stát, ve vrcholném a pozdním středověku dominuje vytkávání vzorů přídavným útkem (tzv. brokátování), doplněné jednobarevnými tkanicemi nebo velmi prostými vzory. Alespoň ve střední a západní Evropě. Na severovýchodě (Skandinávie, Pobaltí, Rusko) se složitější vytkávané vzory udržely déle a v některých oblastech přežily až do nedávné minulosti, kdy většina Evropy na tkaní na karetkách zcela zapomněla. Někdo jako já, kdo předvádí tkaní na karetkách na historických akcích zaměřených převážně na období 13.-14. století, tak stojí před nelehkou volbou. Brokátované tkanice v kombinaci hedvábí a zlatých nití sice vypadají velmi efektně, avšak jejich výroba je piplavá, na pohled nudná, a pokud je tkáte i na prodej, tak takřka ne...

Nemíním zabředat do diskuzí, zda je nošení ponožek v sandálech přijatelné (či snad dokonce  in ) či jde o neodpustitelný módní prohřešek. Tento příspěvek se bude zabývat ponožkami téměř dva tisíce let starými a také bude tak trochu ódou na oslavu internetu. Bez internetu bych se nikdy o tzv. koptských ponožkách s odděleným palcem nedoslechla nebo bych se s nimi setkala teprve mnohem později, při nedávné návštěvě V&A muzea v Londýně. Také o nalbindingu, technice, kterou byly tyto ponožky zhotoveny, jsem se přes internet nejen dověděla, ale také se ho  naučila . Téměř každý moderní text o historii pletení začíná informací, že pravému pletení na jehlicích předcházelo pletení jehlou a tato informace bývá obvykle provázena fotografií  ponožek z V&A muzea nebo (méně často) z Britského muzea v Londýně . Běžné hledání přes Google vynese na povrch obrázky několika dalších, avšak ne víc, než se dá spočítat na prstech. Proto mě zaskočilo, když jsem v  prezentaci Anny...

Kdyby se mě někdo zeptal, které pletařské dílo považuji za nejobdivuhodnější nebo nejvíce fascinující, nedokázala bych se rozhodnout, ale nejspíš by v první pětici nechyběla sukně (spodnička) z Victoria and Albert Museum v Londýně . © Victoria and Albert Museum, London Už její rozměry jsou impozantní: 305 x 76 cm (podle jiného zdroje 312 x 77,5 cm). To při hustotě 88 ok / 10cm činí asi 2700 ok v jedné řadě a vzhledem k tomu, že kruhové jehlice jsou vynálezem až 20. století, musela být pravděpodobně upletena na větším počtu oboustranných (ponožkových) jehlic. A jakoby to nestačilo, je celá její plocha pokryta plastickým (obrácenými oky tvořeným), nikde se neopakujícím vzorem mnoha různých rostlin a živočichů. Sukně je datována do 1. poloviny 18. století a jako země původu je uváděno Nizozemí, avšak pouze na základě podobnosti s jedinou další podobnou pletenou sukní, jejíž geometrický vzor v kosočtverečné síti obsahuje mimo jiné vročení 1722 a rodina majitele měla historické kone...