Vlastnoruční výroba karetek
Ne že bych tkala tak široké tkanice, ale jednak moje sbírka zahrnuje několik sad z různých materiálů a o různých velikostech, které se navzájem špatně kombinují, a za druhé pro různé příze jsou vhodné i různé karetky. Třeba jemné hedvábí vyžaduje karetky hladké, aby se nitě nezatrhávaly, a pokud je třeba pořádně přirážet útek (např. při brokátování), tak i dostatečně lehké, aby svou vahou nenapínaly osnovu víc, než je nezbytně nutné. Při domácím použití mi pro tyto účely vyhovují papírové karetky, které se však nehodí vozit na historické akce. Proto si chci už delší dobu pořídit zásobu pergamenových karetek.
Karetky z tohoto materiálu sice nejsou doložené, ale nejmladší karetky z archeologických nálezů pocházejí ze 13. století*, přestože se karetkované tkanice ve vysoké módě používaly až do poloviny 17. století. Proto je vysoce pravděpodobné, že se karetky během těchto staletí zhotovovaly z málo trvanlivých materiálů, jako třeba právě pergamen nebo novodobější papír. Navíc si nedokážu představit, jak mohly být některé hedvábné tkanice vyrobeny na více než sto karetkách, z nichž každá by byla 3mm tlustá. (To je běžná tloušťka dřevěných či kostěných karetek. 100 x 3mm - to máme 30 cm široký balík karetek. A některé středověké tkanice jsou ještě podstatně širší.)
Když jsem před lety šla koupit pergamen do kutilství, které ho podle internetu nabízelo, ukázalo se, že pod názvem pergamen nabízejí jemnou, doběla vyčiněnou kůži - kvůli své měkkosti na karetky nevhodnou. Několik následujících sezón jsem se proto pídila po okrajových odřezcích, které "středověkým" písařům zbyly po vyříznutí archu. Leč na historických akcích, kterých jsem se pravidelně účastnila, byl písařů nedostatek a při náhodných setkáních s řemeslníky z jiných okruhů se mi za ty roky podařilo získat jediný odřezek, ze kterého vzniklo osm zkušebních karetek. Na nich jsem si ověřila použitelnost pergamenu, ale na smysluplné tkaní nějaké hedvábné repliky to zdaleka nestačilo.
Teprve loni se na mě usmálo štěstí. Při mé návštěvě na Šelmberku sice žádné odřezky k dispozici nebyly, ale Aleš Nový (kterému tímto znovu děkuji) mi slíbil poslat je později. Jelikož jsem nebyla schopná slovně popsat, jakou kvalitu pergamenu pro své účely potřebuji, dorazil ke mně o půl roku později nejen pergamen podle mých představ, ale i kousek té měkké bílé kůže, jíž jsem kdysi opovrhla. Nicméně i některé papírové karetky, se kterými jsem mezitím pracovala, byly docela měkké, a tak jsem si řekla, že to s ní také zkusím. Přinejmenším to bude zajímavé srovnání.
Protože oba materiály přišly smotané do roličky, prvním krokem bylo jejich rozvinutí a stabilizace v ploše. Avšak zatímco se měkká kůže rozvinula snadno a po zatížení rohů byla ihned připravená k další práci, pergamen se manipulaci vzpíral. Nepomohlo ani mírné navlhčení. Po něm byl sice trochu poddajnější, ale rozvinutí do plochy ukázalo, že se prohýbá a kroutí i dalšími směry, než byla stočená role. Bez rámu, na který bych mohla kůži napnout (kdybych věděla jak na to), jsem jako jedinou možnost, jak tohle vlnobití zkrotit, viděla v lisování, a to nevypadalo vzhledem k nepravidelnému tvaru větších rozměrů a množství dost hlubokých záhybů příliš nadějně. Proto jsem se rozhodla vykrájet karetky z rovnějších částí zvlněného pergamenu a teprve následně je zatížením vylisovat.
Po čtrnácti dnech lisování pod nějakými patnácti kilogramy knih přišel čas na další fázi: dírky. Nejprve ale bylo třeba ještě zkontrolovat, co udělalo vylisování s rozměry karetek a jejich pravými úhly. (Protože jsem tyto problémy při práci se zvlněným materiálem předpokládala, přidala jsem při původním rozměřování na každé straně karetky milimetr navíc, abych získala prostor k dodatečným úpravám.) Teprve pak jsem mohla přistoupit k děrování.
Každému je jasné, že dírky v rozích karetek musí ležet na úhlopříčkách, ale mnoho výrobců tápe v tom, jak daleko mají být od kraje, aby se zbytečně nezmenšoval prošlup a přitom aby nehrozilo protržení úzkého okraje karetky při dodatečném obrušování a vyhlazování dírek nebo pouhým opotřebením při práci. Nejčastěji doporučovaným řešením je, aby středy dírek ležely na průsečících uhlopříček s kružnicí vepsanou do čtverce. (Laicky řečeno, od středu karetky naměříte podél každé úhlopříčky polovinu délky strany karetky a toto místo bude středem budoucí dírky.) Na rozdíl od vrtáku, který lze umístit přesně na tento střed a mít pak jednu karetku jako druhou, se průbojníkem nebo děrovačkou na papír takové přesnosti dosáhnout nedá, ale drobné odchylky v poloze dírek nejsou při pozdějším tkaní žádnou velkou překážkou. Mezi archeologickými nálezy se občas najde i podobný paskvil jako na níže uvedené fotografii. (Jak se s ním tká, nevím. Můj nedostatek karetek nikdy nebyl tak velký, abych sáhla až na dno krabičky i pro tuhle.)
Posledním krokem výroby karetek je úprava rohů. Nemusí se jednat o ukázkové obloučky. U karetek, u nichž se neočekává dlouhá trvanlivost, stačí jednoduché odstřižení špiček, aby se nitě při otáčení neměly o co tolik zachytávat. (U dřevěných nebo kostěných karetek samozřejmě následuje ještě broušení hran, ale to mě u pergamenu a kůže naštěstí minulo.)
Přestože vylisování srovnalo karetky do plochy, po krátkém čase opět začaly jevit tendenci se kroutit. Proto je teď skladuju pevně sevřené mezi dvě dřevěné (no dobře, dřevotřískové) destičky. Časem si snad na ně pořídím něco estetičtějšího.
Než jsem dokončila pergamenové a kožené karetky a sepsala tento blog, vyskytla se další potřeba karetek - tentokrát pětidírkových. Protože budou sloužit jen k domácí potřebě, vyštrachala jsem nějaké staré vizitky a vyrobila dalších padesát papírových karetek. Tedy, vizitek na nové karetky jsem našla jen necelých dvacet. Ostatní jsem dodělala proražením páté dírky do již existujících karetek ze stejného materiálu.
Při takovéhle velkovýrobě se samozřejmě nechce vyměřovat dírky pro každou karetku zvlášť. Naštěstí jsou papírové karetky dost měkké, takže lze pomocí špendlíků (a kladívka) označit polohu dírek v celém štůsku najednou. Na druhou stranu se mi neosvědčilo šetřit si práci prorážením dírek v několika karetkách najednou. Měkký podklad způsobil, že se okraje dírek v horních karetkách pod tlakem průbojníku zahloubily a v některých případech i trochu roztřepily (zřejmě v závislosti na kvalitě papíru a ostrosti průbojníků.)
Tak a je hotovo. Prozatím. Příští příspěvek nejspíš bude o testování a srovnání pergamenových a měkkých kožených karetek. Na výsledky experimentu s pětidírkovými karetkami si budete muset počkat, protože ačkoliv už na něm pracuju, jedná o test vzoru pro jednu zahraniční knihu, takže zatím podléhá utajení. (Pozn. doplněná v lednu 2021: Nakonec k testování karetek došlo teprve teď, zatímco s výsledkem práce na pětidírkových karetkách jsem se pochlubila mnohem dříve.)
* podle N. Spies: Ecclesiastical Pomp & Aristocratic Circumstance: A Thousand Years of Brocaded Tabletwoven Bands, 2000