Rekonstrukce oděvu z doby halštatské

Už když jsem se před lety měla účastnit svého prvního Krumbenowe jako halštatská tkadlena, věděla jsem, že se chci svým kostýmem zřetelně odlišit od laténských Keltek. Jakkoliv je peplos lákavě jednoduchý na ušití a má i spoustu dalších výhod (vím, protože jsem si ho časem přece jen pořídila), nearcheologická veřejnost se nevyzná v dataci spon a šperků, a proto to chtělo výraznější rozdíl. Ačkoliv se žádný kompletní oděv ze starší doby železné nezachoval, máme o něm aspoň přibližnou představu díky tzv. situlovému umění. Proto jsem si tehdy ušila z dostupných materiálů něco, co přibližně odpovídalo těmto obrázkům, ale téměř od počátku ve mně hlodalo pokušení pokusit se o přesnější rekonstrukci oděvu z jednoho konkrétního obrázku (samozřejmě mě nejvíc zaujal ten nejkomplikovanější!) za použití textilních vzorů z Hallstattu a dalších lokalit ze starší doby železné.

Ženský oděv na většině situl sestává z rovných šatů sahajících do půli lýtek a různě dlouhého pláště či závoje. Oděv ženy na opaskové záponě z Carceri je oproti tomu složitější. Tvoří ho závoj, kostkovaný bezrukávový svršek, zpod nějž vyčnívá dlouhý úzký rukáv spodního oděvu (košile ? tuniky), sukně s ozdobným lemem dolního okraje a bachraté, u kotníků zúžené nohavice.

Jako klíčové pro dosažení autentické siluety mi přišlo najít správné řešení svršku a nohavic, a proto jsem jimi začala. Domnívala jsem se, že svršek by se mohl podobat blůze huipil středoamerických indiánek. (Teprve mnohem později, když už byl obdélníkový oděv dávno utkán, mě napadlo, jestli by podobně nemohla vypadat i silueta oděvu č. 3 z Verrucchia.) Kostkový vzor byl inspirován tkaninou HallTex181, ale protože můj jednoduchý stolní stav (vertikální jsem tehdy ještě neměla) neumožňuje tkát diamantový kepr, utkala jsem ho v plátnové vazbě. Kvůli nedostatečné šířce stavu (50cm) jsem tento kus oděvu sešila ze dvou pruhů látky - horizontálně na rozdíl od středoamerických huipilů, protože všechny dobře dochované košile a tuniky, o kterých vím, od doby bronzové po římskou mají široké a mělké výstřihy, nikoliv "véčkové". Výsledná silueta celkem odpovídá originálu (včetně kosého zobrazení kostek), ale kvůli omezené šířce mého stavu je huipil příliš krátký. Při zkoušce přes lněnou tuniku se zdálo, že tato délka bude dostatečná, ale v definitivní verzi přes vlněnou tuniku měly boční části tendenci vylézat při pohybu paží ze sukně. Chtělo by to délku oděvu (šířku látky) aspoň 60cm. 

Střih nohavic (a pod nimi skrytých ponožek) byl inspirován nálezy z italského ledovce Vedrette di Ries, se vzorem nohavic doplněným o horizontální proužky, aby se blížil inspiračnímu obrázku. Bohužel jsem původně měla dojem, že jazyk je k hlavní části nohavice přišitý (jak jinak by mohl svírat s nohavicí úhel?) a teprve po ušití jsem na kvalitnější fotografii zjistila, že celá nohavice je z jednoho kusu látky a úhel byl způsoben nakrčením látky. Zúžení v oblasti kotníku jsem docílila převázáním řemínky krpců, ale přestože jsou nohavice dost široké, nad kotníkem se příliš nerozšířily - zřejmě kvůli rozdílu ve splývavosti látek, anebo je jejich baňatost na obrázku autorskou licencí. 

Jak huipil tak nohavice jsou utkané z vlněné příze Nm 8/2. S odstupem času a ve srovnání s dalšími částmi kostýmu mi nyní tyto látky připadají příliš příliš hrubé. (Dostava huipilu je 4 x 5,5 nití/cm, nohavic 6 x 6 nití/cm.) Uvidím, jestli se s ohledem na další zmíněné nedostatky dostanu někdy v dohledné dostanu k jejich předělání.

Po dvouleté pauze nabralo pracovní tempo na tomto kostýmu na obrátkách, když byla letos na jaře ohlášena akce "Návrat do Býčí skály" - týden poté, co jsem svoji původní halštatskou sukni přešila na moderní oblečení. Vzhledem k nejistotě, zda je sukně na obrázku pruhovaná nebo svislé čáry znázorňují sklady, jsem se hned v první fázi příprav rozhodla pro šalamounské řešení - nenápadné proužky tvořené střídáním nití s S- a Z-zákrutem, které jsou charakteristické pro spoustu textilií z doby železné. Hlavním důvodem, proč celý projekt stagnoval, byla snaha napříst dostatečné množství S-nití, které by doplnily komerční Z-přízi. To bylo před tím, než jsem zjistila, že je tato komerční příze pro tkaní naprosto nevhodná. (Nitě se lepily k sobě a špatně vytvářely prošlup.) Naštěstí jsem ve svých zásobách našla jiné dvě příze s opačným zákrutem (o síle 5/1 a 8/1), se kterými se tkalo mnohem lépe. Kvůli šedé barvě, která neladila se zbylými částmi kostýmu (podle původního plánu měla být sukně z přírodně hnědé vlny), jsem je před tkaním obarvila ořechovými slupkami. Zatímco předchozí dva kusy oděvu byly utkány na stolním stavu, tentokrát jsem použila vertikální stav, protože jsem chtěla, aby dolní lem viditelný na obrázku tvořilo záhlaví tkaniny vyrobené na karetkách. Problém opět představovala malá šířka mého stavu (tentokrát 60cm). Proto jsem si utkala dlouhé záhlaví (původně plánovaných 240cm se po utkání smrsklo na 210cm) a pak látku na stavu tkala jako čtyři samostatné panely, které jsem následně sešila.

Trojúhelníkový tvar sukní/oděvů značně stylizovaných postav na keramice z této doby (např. Šoproň) bývá někdy vykládán jako znázornění vířivého pohybu, jenže žena na mé předloze netančí, ale podává nápoj hodovníkovi, a proto se domnívám, že tvar její sukně odlišný od rovných sukní dalších žen ze situlového umění je dán střihem. Vzhledem k tomu, že jedna z textilií nalezených v Hallstattu byla sešita z několika lichoběžníkových dílů, by se dal nejspíš ospravedlnit střih sukně s klíny, jenže hrozně nerada stříhám do ručně tkané látky. Na druhou stranu při tkaní dost často bojuji s tím, aby se mi látka utahováním útku nezužovala. Takže jsem tentokrát nechala tkanou látku zužovat cíleně a po sešití získala tubus o průměru 210 cm na jedné straně a 160cm na druhé. Nicméně na finální fotografii není kónický tvar patrný (a za chůze jsem sama sebe neviděla).

Spodní košile, ponožky a závoj jsou z kupovaných vlněných látek - košile a ponožky z kepru střední gramáže a závoj z tenkého plátna. Závoj a ponožky byly také obarveny ořechovými slupkami. 

Nezbytnou součástí oděvu jsou tkanice: Rukávy košile jsou lemovány replikou tkanice HallTex123 (včetně útku z koňských žíní). Pásek byl inspirován tkanicí HallTex20. Čelenka není podle jednoho konkrétního nálezu, ale její vzor je poskládán na základě drobných fragmentů karetkovaných tkanic z Hochdorfu a Hohmichele. Podvazky vzorované jen navlečením karetek (SSSZZZSSSZZZ) jsou univerzální pro různá období, protože jednobarevné tkanice se střídáním směru zákrutu po skupinách (nejčastěji trojicích) karetek známe od doby železné po pozdní středověk. 

Zatím netuším, co by mohl být ten segmentovaný útvar, který vede zobrazené ženě od ucha pod bradu. Místo něj doplňují můj kostým dvě spony podle nálezu z halštatské nekropole (hrob 65, období D1). Na dalších doplňcích plánuji průběžně pracovat.