Experiment na halštatsko-indiánské téma

Přestože halštatská tkanice s inv. č. 73.345 (HalTex 20) není zhotovená na karetkách, ale patří mezi tzv. repp bands *, lákala mě ke zhotovení rekonstrukce téměř od prvního spatření. Jenže při šířce pouhých 4,2cm obsahuje kolem 140 osnovních nití, a i kdyby se ústřední vzorovací nitě provlékly mezerami hřebenového stávku po dvojicích a vzor se následně tvořil ručně nebo pomocí nitěnkových brdeček, vyžadovalo by to destičku se 120 otvory. Mohla bych použít plastový list ze stavu s pevným listem, ale pochybuji, že v době železné existovaly tak široké hřebenové stávky. Daleko pravděpodobnější se mi jevilo, že celá osnova byla manipulována nitěnkovými brdečky, se kterými jsem při této šíři neměla žádné zkušenosti, a tak plány na rekonstrukci několik let odpočívaly v mentální přihrádce budoucích projektů.
Až letos se mi roupy vrátily po shlédnutí dokumentu o guatemalských tkadlenách vyrábějících i docela široké látky na stavu tvořeném pouze několika tyčkami a provázky. Tkalcovský stav tohoto typu mě fascinoval od okamžiku, kdy jsem ho před lety viděla v muzeu na výstavě o severoamerických indiánech. Od pohledu jsem dokázala pochopit funkci jenom čtyř z asi deseti tyček a nikde se mi tehdy nepodařilo najít nic o tom, jak funguje; pouze fotografie ukazující, že podobné "tyčkové" stavy používají dosud i tkadleny v některých asijských zemích. Takže když se na mě letos usmálo štěstí a kromě výše zmíněného dokumentárního filmu jsem na internetu našla i přehledné instruktážní video a textový návod pro začátečníky, bylo o dalším projektu rozhodnuto.
Navzdory doporučení z článku pro začátečníky jsem se pustila hned do halštatské tkanice vyžadující tři brdečka.

Takové tkalcovské fiasko jsem už dlouho nezažila!
Těsná blízkost osnovních nití působila, že se držely při sobě a při zvednutí brdečka šly nahoru všechny nitě, nejen ty v nitěnkách. Znám tendencí komerční vlněné příze určené na pletení chlupatět a přichytávat se k sobě, ale přesto jsem ji často používala na tkaní jenom s mírnými problémy. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak velkou zásluhu na tom mají mezery udržované mezi jednotlivými nitěmi pevným listem, destičkou hřebenového stávku nebo karetkami. Úmyslně jsem v předposlední větě místo žehrání na jakoukoliv vlnu zdůraznila komerční příze na pletení. Vzhledem k tomu, že v originální tkanici byly použity příze dvou různých tlouštěk, použila jsem částečně i vlastnoručně předenou přízi, která byla na povrchu méně chlupatá i méně pružná a která se v důsledku toho chovala při tkaní výrazně lépe. Nicméně v celé šířce tkanice zaujímala menšinu.
Trochu pomohlo, když jsem - inspirovaná hřebenovým stávkem - roztáhla osnovu do vějíře, ale nadále jsem při každém prohození brdeček musela nahlížet ze strany do prošlupu a ručně nutit jednotlivé nitě, aby se přesunuly, kam mají. Blahořečila jsem si, že jsem si na zkoušku natáhla osnovu jen 60 cm dlouhou, ale nakonec jsem stejně nedotkala ani do půlky. Když jedna z těch tenčích, ručně předených nití praskla, přijala jsem to jako znamení k ukončení práce.

Líc a rub tkanice. Nerovnoměrná šířka není známkou mojí nešikovnosti, ale experimentování, jestli z dostupné příze dokážu vyrobit tkanici v šířce blízké originálu a naopak, jestli při menším utahování nepůjde práce lépe. 

Protože jsem nemohla připustit, aby mě nějaká tkalcovská technika porazila, navlékla jsem obratem novou osnovu, tentokrát jen v jedné barvě a z méně chlupaté příze - ale o tom a dalších zkušenostech se tkaním na "tyčkovém stavu" bude příští příspěvek.
Nicméně reprízy se vzápětí dočkal i halštatský vzor - v modifikované podobě s nižším počtem nití, aby se tkanice dala použít jako pásek. Vzniká nyní na vertikálním stavu s jedním brdem a s pomocí  trojúhelníkových karetek. (Šly by použít i čtvercové, kde bude dírka A volná, B bude při mé barevné kombinaci obsahovat žlutou nit, C zelenou a D oranžovou.)

Při navlékání karetek jsem použila kontinuální metodu. Aby i v části tkané na karetkách struktura tkanice připomínala plátnovou vazbu, musí být všechny karetky navlečené stejným směrem. Při kontinuálním navlékání sice získáte každou polovinu karetek navlečenou jinak, ale překlopením druhé poloviny do stejného směru u nich dojde ke změně barevných pozic, takže se docílí vzoru z halštatské tkanice bez nejmenšího úsilí. I tvoření prošlupu touto metodou mi přijde jednodušší než zápolení s několika brdečky, ale připouštím, že v tomto případě může jít o věc osobního názoru na základě zkušeností.

* Anglický termín repp bývá někdy překládán jako ryps, nicméně v české textilní terminologie je ryps typem odvozené plátnové vazby s žebrovitou strukturou vzniklou přidáním vazných bodů po osnově nebo útku (u osnovního rypsu útek prochází několikrát pod stejnými osnovními nitěmi, než dojde ke změně prošlupu), zatímco repp bands (a obecně repp fabrics) v anglické terminologii mohou být tvořeny i základní plátnovou vazbou, jejichž žebrovitá struktura je způsobena rozdílnou dostavou v osnově a útku a tím, že soustava nití s hustší dostavou zcela zakrývá druhou soustavu nití (warp-faced nebo weft-faced fabrics).