Renesanční (a raně barokní) prýmky - pokusy a omyly
Člověk by řekl, že při karanténním uvěznění doma bude víc času na projekty a nové články. Nápadů a rozpracovaných projektů mám víc než dost, ale právě kvůli jejich množství není nic dokončeno. Proto jsem se rozhodla sepsat aspoň dílčí výsledky vzniklé začátkem března, s poukázáním na to co zlepšit příště.
Jak je vidět z výše uvedené fotografie, nezaměřila jsem se jen na prýmky tkané na karetkách. Tkanice tkané jednoduchou plátnovou vazbou (v hantýrce LH řemeslníků často zvané "hřebenovky") by neměly představovat žádnou výzvu, přesto jsem se do nich pustila s respektem - v obavách, jak se bude chovat kovová nit v osnově. Proto jsem také kvůli omezení tření raději nepoužila hřebenový stávek, ale jen nitěnkové brdečko.
První dvě předlohy pocházejí z Drážďan, ze slavnostního oděvu saského kurfiřta Jana Jiřího z r. 1611 a šatů jeho manželky, datovaných 1610-1620. (Zde uvedeny v opačném pořadí.)
Zlato-stříbrný prýmek ze šatů Magdaleny Sibylly Saské navzdory mým obavám nepředstavoval žádný problém, snad až na obtížné přirážení, a tudíž řídkou útkovou dostavu, ale tak tomu bylo i na originálu, jak je vidět z fotografie.
Do druhého zlato-hedvábného prýmku jsem se proto pustila s větší odvahou - a také s větší lehkomyslností, což se mi hned vymstilo.
Kovové nitě vyžadují obzvláštní péči při napínání osnovy, sebemenší nerovnoměrnost v napětí se projeví a na rozdíl od jiných nepružných, avšak klouzavých materiálů jako len nebo hedvábí ji není snadné upravit ani dodatečně. Smíšená osnova se přirážela mnohem lépe než celokovová. Dokonce tak dobře, až se mi proužky zdály příliš husté na to, aby byly vidět jinak než při krátkozrakém "očichávání". Proto jsem po pár centimetrech tkaní ubrala na síle přirážení a přizpůsobila jejich šířku předchozí kovové tkanici. Kdybych se místo toho radši ještě jednou podívala na originál! Tam je totiž vidět, že proužky byly opravdu velmi husté a nenápadné.
Třetí tkanice v plátnové vazbě je navíc vzorovaná přídavnou flotující osnovou a pochází z Kolína nad Rýnem z let 1630-1635. Ačkoliv se obvykle snažím co nejvíce přiblížit originálu, tentokrát jsem se soustředila jen na flotující vzor (jednalo se o můj první pokus s touto technikou) a vynechala jsem pikotky na okraji, ani jsem nedodržela rozdílné tloušťky osnovních a útkových nití, což také ovlivnilo výsledný vzhled.
Ze stejného zdroje (textilní sbírky i publikace) pocházejí i dvě předlohy následujících prýmků tkaných na karetkách.
První (fialkový; v originálu hnědý, ale neměla jsem žádné hedvábí vhodné barvy, natož ve dvou odstínech) zdobil mužský kabátec z let 1610-1620, druhý (červený) dámskou šněrovačku z let 1627-1653. Na ilustrační fotografii jsou ukázky tři, protože dvě spodní představují tutéž tkanici, pouze vyrobenou z různých nití. Obě tkanice měly být 5mm široké, moje ukázky z hedvábí o NM 6/1 jsou 6-7mm široké, poslední z vyšívacího hedvábí je 3mm široká, takže původní materiál se tloušťkou pohyboval někde mezi těmito dvěma. Obě silnější ukázky jsou zrcadlové oproti originálům, protože moje hedvábí má zákrut Z, kdežto původní nitě měly zákrut S. Kromě směru zákrutu je důležitá i jeho míra. Zatímco u vzorů založených na symetrických "véčkách", jako v případě tkanice z klobouku císaře Maxmiliána, je zákrut nití překážkou symetrického vzhledu, tady se na základě porovnání verzí z různých materiálů zdá, že větší míra zákrutu nití pomohla vyrovnat kroucení celé tkanice způsobené stáčením nití při tkaní a nestejným počtem karetek navlečených ve směru S a Z.
Pikotky zdobící okraje některých tkanic jsou kapitolou samy o sobě. V případě silnější červené tkanice jsem je tvořila přes špendlík, přiložený při utahování každého druhého útku k okraji tkanice, aby útek zcela nezmizel uvnitř. Samozřejmě se dají dělat i od oka, ale pak je obtížnější docílit jejich stejné velikosti, jak jsem se přesvědčila u tenké verze této tkanice.
Ačkoliv v tomto období převažují monochromatické tkanice, občas se najdou i pestré. Jako např. ta, která bohatě zdobí dámský živůtek/kabátek z let 1630-1640, dnes v mnichovském muzeu. S ní se zároveň dostáváme ke tkanicím, kombinujícím karetky a plátnovou vazbu.
Moje ukázka není příliš reprezentativní, ale jak jsem psala v úvodu, ještě jsem se nedostala k opravnému pokusu. Problémem se neukázalo ani tak kombinování různých tkalcovským technik jako pikotky. Díky tomu, že jenom každá čtvrtá obrátka útku je bez pikotky, útek dostatečně neutahuje osnovní nitě k sobě a prosvítá mezi nimi. Správně by centrální část tkanice měla vypadat asi tak jako v nejhořejším centimetru. Vzhledem k nutností tvořit pikotky dvou různých velikostí, přičemž tenký špendlík je na vytvoření pikotky z tenké příze málo, silnější jehly bez hlavičky, která by je zadržela, měly tendenci vypadávat a dřevěná párátka zase zatrhávala jemné hedvábí, jsem zvolila jinou metodu. Po každé straně osnovy jsem napnula navíc dvě vodící nitě, které jsem po dokončení tkanice vytáhla. Možná kdybych útek neobtáčela kolem nich, ale dělala pikotky obdobným způsobem jako u minulé tkanice, osnova by zůstala hezky stlačená u sebe. Druhou možností by mohlo být použití dvou útků, základního, který není vidět, a ozdobného vybíhajícího do pikotek. Uvidíme příště.
Poslední ukázka dopadla obzvlášť neslavně. Však jsem ji také vzdala po necelých deseti centimetrech. Opět se jednalo o kombinaci běžného tkaní a karetek. Úmyslně nepíšu plátnové vazby, protože kromě ní vedou po stranách každé ze tří dvojic karetek silnější osnovní nitě, nad/pod nimiž útek putuje vždy dvakrát za sebou. Na detailní fotografii jsou v těchto místech rozeznatelné čtyři útkové nitě, ale to proto, že útek byl dvojitý, jak je vidět na pikotkách. Dále je na těchto silných nitích i těch v karetkách vidět, že se nejedná o jedno tlusté vlákno, ale o několik pramenů. Proto jsem tentokrát použila dírkové hedvábí - silné nitě v té podobě, jak bylo koupeno, a pro plátnovou vazbu a útek jsem trojpramennou niť rozpletla na jednotlivé prameny. I když pominu nekvalitní provedení, je na mé ukázce vidět, že nitě jsou "příliš tvrdé", tj. s příliš velkým zákrutem, a že rozdíl v tloušťce mezi tenkými a silnými nitěmi nebyl dostatečný.
Tkaní pikotek přes vodící niť tentokrát nepředstavovalo žádný problém, za to jsem se zlobila snad se vším ostatním. Protože nemám na stolním stavu dostatečně hustý paprsek, každou mezerou jsem vedla několik nití, které se následkem toho k sobě lepily a špatně tvořily prošlup. Karetky jsou použila pergamenové, aby byly co nejtenčí a nepřekážely pohybu paprsku. Jenže jako důsledek pouze dvou nití v každé karetce měly tenké pergamenové karetky kromě obvyklé tendence stáčet se na roh ještě tendenci k ohýbání a kvůli jejich malé velikosti (menší než rozsah pohybu brda) sousední nitě často přeskočily do mezery mezi ně - a na rozdíl od celokaretkové osnovy to nebránilo dalšímu tkaní, pouze dodatečně se ve vzoru objevila chyba.
Jestli se někdy pustím do druhého pokusu (pokud seženu vhodnější přízi), použiju paprsek stavu pouze jako vodič nití, a ne k přirážení, abych mohla mít v každé mezeře jen jednu niť. To by mohlo současné problémy vyřešit nebo aspoň zmírnit. Ale kdy se k tomu dostanu, kdo ví...
Zdroje předloh:
McNealy, Marion: https://www.facebook.com/curiousfrau/
Pietsch, Johannes: Die Kostümsammlung Hüpsch im Hessischen Landesmuseum Darmstadt. Bestandskatalog der Männer- und Frauenkleidung Studien zu Material, Technik und Geschichte der Bekleidung im 17. Jahrhundert. - Ph.D. disertace, Mnichov, 2008.
Borkopp-Restle, Birgitt et al.: Textil Schatze aus Renaissance und Barock. BNM, Mnichov, 2002.
Zandler, Jutta et al.: In Mode. Kleider und Bilder aus Renaissance und Frühbarock. GNM, Norimberk, 2015.
Jak je vidět z výše uvedené fotografie, nezaměřila jsem se jen na prýmky tkané na karetkách. Tkanice tkané jednoduchou plátnovou vazbou (v hantýrce LH řemeslníků často zvané "hřebenovky") by neměly představovat žádnou výzvu, přesto jsem se do nich pustila s respektem - v obavách, jak se bude chovat kovová nit v osnově. Proto jsem také kvůli omezení tření raději nepoužila hřebenový stávek, ale jen nitěnkové brdečko.
První dvě předlohy pocházejí z Drážďan, ze slavnostního oděvu saského kurfiřta Jana Jiřího z r. 1611 a šatů jeho manželky, datovaných 1610-1620. (Zde uvedeny v opačném pořadí.)
 |
© M. McNealy
|
Zlato-stříbrný prýmek ze šatů Magdaleny Sibylly Saské navzdory mým obavám nepředstavoval žádný problém, snad až na obtížné přirážení, a tudíž řídkou útkovou dostavu, ale tak tomu bylo i na originálu, jak je vidět z fotografie.
Do druhého zlato-hedvábného prýmku jsem se proto pustila s větší odvahou - a také s větší lehkomyslností, což se mi hned vymstilo.
 |
| © M. McNealy |
Kovové nitě vyžadují obzvláštní péči při napínání osnovy, sebemenší nerovnoměrnost v napětí se projeví a na rozdíl od jiných nepružných, avšak klouzavých materiálů jako len nebo hedvábí ji není snadné upravit ani dodatečně. Smíšená osnova se přirážela mnohem lépe než celokovová. Dokonce tak dobře, až se mi proužky zdály příliš husté na to, aby byly vidět jinak než při krátkozrakém "očichávání". Proto jsem po pár centimetrech tkaní ubrala na síle přirážení a přizpůsobila jejich šířku předchozí kovové tkanici. Kdybych se místo toho radši ještě jednou podívala na originál! Tam je totiž vidět, že proužky byly opravdu velmi husté a nenápadné.
 |
| © J. Pietsch |
Třetí tkanice v plátnové vazbě je navíc vzorovaná přídavnou flotující osnovou a pochází z Kolína nad Rýnem z let 1630-1635. Ačkoliv se obvykle snažím co nejvíce přiblížit originálu, tentokrát jsem se soustředila jen na flotující vzor (jednalo se o můj první pokus s touto technikou) a vynechala jsem pikotky na okraji, ani jsem nedodržela rozdílné tloušťky osnovních a útkových nití, což také ovlivnilo výsledný vzhled.
Ze stejného zdroje (textilní sbírky i publikace) pocházejí i dvě předlohy následujících prýmků tkaných na karetkách.
První (fialkový; v originálu hnědý, ale neměla jsem žádné hedvábí vhodné barvy, natož ve dvou odstínech) zdobil mužský kabátec z let 1610-1620, druhý (červený) dámskou šněrovačku z let 1627-1653. Na ilustrační fotografii jsou ukázky tři, protože dvě spodní představují tutéž tkanici, pouze vyrobenou z různých nití. Obě tkanice měly být 5mm široké, moje ukázky z hedvábí o NM 6/1 jsou 6-7mm široké, poslední z vyšívacího hedvábí je 3mm široká, takže původní materiál se tloušťkou pohyboval někde mezi těmito dvěma. Obě silnější ukázky jsou zrcadlové oproti originálům, protože moje hedvábí má zákrut Z, kdežto původní nitě měly zákrut S. Kromě směru zákrutu je důležitá i jeho míra. Zatímco u vzorů založených na symetrických "véčkách", jako v případě tkanice z klobouku císaře Maxmiliána, je zákrut nití překážkou symetrického vzhledu, tady se na základě porovnání verzí z různých materiálů zdá, že větší míra zákrutu nití pomohla vyrovnat kroucení celé tkanice způsobené stáčením nití při tkaní a nestejným počtem karetek navlečených ve směru S a Z.
Pikotky zdobící okraje některých tkanic jsou kapitolou samy o sobě. V případě silnější červené tkanice jsem je tvořila přes špendlík, přiložený při utahování každého druhého útku k okraji tkanice, aby útek zcela nezmizel uvnitř. Samozřejmě se dají dělat i od oka, ale pak je obtížnější docílit jejich stejné velikosti, jak jsem se přesvědčila u tenké verze této tkanice.
Ačkoliv v tomto období převažují monochromatické tkanice, občas se najdou i pestré. Jako např. ta, která bohatě zdobí dámský živůtek/kabátek z let 1630-1640, dnes v mnichovském muzeu. S ní se zároveň dostáváme ke tkanicím, kombinujícím karetky a plátnovou vazbu.
 |
| © B. Borkopp-Restle |
Moje ukázka není příliš reprezentativní, ale jak jsem psala v úvodu, ještě jsem se nedostala k opravnému pokusu. Problémem se neukázalo ani tak kombinování různých tkalcovským technik jako pikotky. Díky tomu, že jenom každá čtvrtá obrátka útku je bez pikotky, útek dostatečně neutahuje osnovní nitě k sobě a prosvítá mezi nimi. Správně by centrální část tkanice měla vypadat asi tak jako v nejhořejším centimetru. Vzhledem k nutností tvořit pikotky dvou různých velikostí, přičemž tenký špendlík je na vytvoření pikotky z tenké příze málo, silnější jehly bez hlavičky, která by je zadržela, měly tendenci vypadávat a dřevěná párátka zase zatrhávala jemné hedvábí, jsem zvolila jinou metodu. Po každé straně osnovy jsem napnula navíc dvě vodící nitě, které jsem po dokončení tkanice vytáhla. Možná kdybych útek neobtáčela kolem nich, ale dělala pikotky obdobným způsobem jako u minulé tkanice, osnova by zůstala hezky stlačená u sebe. Druhou možností by mohlo být použití dvou útků, základního, který není vidět, a ozdobného vybíhajícího do pikotek. Uvidíme příště.
 |
| © J. Zandler |
Poslední ukázka dopadla obzvlášť neslavně. Však jsem ji také vzdala po necelých deseti centimetrech. Opět se jednalo o kombinaci běžného tkaní a karetek. Úmyslně nepíšu plátnové vazby, protože kromě ní vedou po stranách každé ze tří dvojic karetek silnější osnovní nitě, nad/pod nimiž útek putuje vždy dvakrát za sebou. Na detailní fotografii jsou v těchto místech rozeznatelné čtyři útkové nitě, ale to proto, že útek byl dvojitý, jak je vidět na pikotkách. Dále je na těchto silných nitích i těch v karetkách vidět, že se nejedná o jedno tlusté vlákno, ale o několik pramenů. Proto jsem tentokrát použila dírkové hedvábí - silné nitě v té podobě, jak bylo koupeno, a pro plátnovou vazbu a útek jsem trojpramennou niť rozpletla na jednotlivé prameny. I když pominu nekvalitní provedení, je na mé ukázce vidět, že nitě jsou "příliš tvrdé", tj. s příliš velkým zákrutem, a že rozdíl v tloušťce mezi tenkými a silnými nitěmi nebyl dostatečný.
Tkaní pikotek přes vodící niť tentokrát nepředstavovalo žádný problém, za to jsem se zlobila snad se vším ostatním. Protože nemám na stolním stavu dostatečně hustý paprsek, každou mezerou jsem vedla několik nití, které se následkem toho k sobě lepily a špatně tvořily prošlup. Karetky jsou použila pergamenové, aby byly co nejtenčí a nepřekážely pohybu paprsku. Jenže jako důsledek pouze dvou nití v každé karetce měly tenké pergamenové karetky kromě obvyklé tendence stáčet se na roh ještě tendenci k ohýbání a kvůli jejich malé velikosti (menší než rozsah pohybu brda) sousední nitě často přeskočily do mezery mezi ně - a na rozdíl od celokaretkové osnovy to nebránilo dalšímu tkaní, pouze dodatečně se ve vzoru objevila chyba.
Jestli se někdy pustím do druhého pokusu (pokud seženu vhodnější přízi), použiju paprsek stavu pouze jako vodič nití, a ne k přirážení, abych mohla mít v každé mezeře jen jednu niť. To by mohlo současné problémy vyřešit nebo aspoň zmírnit. Ale kdy se k tomu dostanu, kdo ví...
Zdroje předloh:
McNealy, Marion: https://www.facebook.com/curiousfrau/
Pietsch, Johannes: Die Kostümsammlung Hüpsch im Hessischen Landesmuseum Darmstadt. Bestandskatalog der Männer- und Frauenkleidung Studien zu Material, Technik und Geschichte der Bekleidung im 17. Jahrhundert. - Ph.D. disertace, Mnichov, 2008.
Borkopp-Restle, Birgitt et al.: Textil Schatze aus Renaissance und Barock. BNM, Mnichov, 2002.
Zandler, Jutta et al.: In Mode. Kleider und Bilder aus Renaissance und Frühbarock. GNM, Norimberk, 2015.