Velké následky malých rozdílů

 ... aneb experiment, který vůbec nebyl v plánu.

Původně se mělo jednat o můj první větší projekt na vertikálním stavu, ale osnova z jednonitkové příze se k sobě lepila a špatně vytvářela prošlup, a když se navíc začala trhat, ukončila jsem tkaní už po 20cm místo plánovaného metru. Člověk má sice začít s hledáním chyb u sebe, než začne svádět vinu na jiné věci, ale tentokrát jsem si řekla, že se podívám, jestli není chyba v přízi, než začnu řešit, jestli bych nemohla vylepšit svoji zručnost a techniku tkaní. 

Kromě výše zmíněné příze A jsem doma našla ještě další dvě jednonitky podobné tloušťky, které jsem nejprve zavrhla, protože se mi navzdory podobnému vzhledu zdály příze B a C na omak příliš hrubé a drsné. Hned po prvních pár prohozech útku na nově natažené osnově B však bylo zřejmé, že se s ní tká mnohem lépe. Pouze kvůli tvrdosti příze nešlo dosáhnout tak těsného přirážení útku - vznikla průsvitná, "děravá" tkanina. Navíc byla příze B upředena se zákrutem S, zatímco já jsem pro větší přesnost historické rekonstrukce potřebovala Z. Proto došlo ještě na třetí vzorek z příze C, která měla zákrut Z a svou hrubostí se řadila mezi obě předchozí příze. Tentokrát jsem si na zkoušku navlékla jen velmi úzkou osnovu, abych zjistila, jestli nebude působit stejné problémy jako příze A. Teprve v průběhu tkaní mě napadlo, že když mám po ruce tři na první pohled podobné, ale zároveň odlišné příze, mohla bych vyzkoušet různé kombinace útků na stejné osnově. 

V archeologických publikacích jsem už mnohokrát četla o vlivu stejných nebo rozdílných zákrutů osnovy a útku na výsledný vzhled tkaniny, ale není nad to vidět tento jev na vlastní oči. Úsek tkanice vyrobený pouze z příze C působí kvůli povrchové struktuře a větším mezerám mezi útky na pohled mnohem hruběji než úsek vyrobený z rozdílných přízí. Při kombinaci osnovy se zákrutem Z (příze C) a útku se zákrutem S (příze B) bylo mnohem snadnější přirážet útky těsněji k sobě a díky zapadnutí zákrutů do sebe je i povrch textilie hladší. 

Vlevo: příze C a B (Z/S); vpravo: pouze příze C (Z/Z)

K mému velkému překvapení ale vznikla hustá tkanina s hladkým vzhledem i při kombinaci přízí C a A, ačkoliv byly obě předeny ve směru Z a lišily se pouze mírou zákrutu. Slabý zákrut příze A, který ji činil na omak měkčí a pro osnovu naprosto nevhodnou, z ní udělal nejvhodnější přízi pro útek.

Další rozdíl se projevil v okamžiku, kdy jsem dotkaný vzorek sundala ze stavu. Jakmile byly osnovní nitě zbaveny závaží, tkanice se zkroutila, avšak ne rovnoměrně. Zatímco úsek tkaný pouze přízí C zůstal zcela plochý a úsek s útkem z příze A se jen mírně pootočil, úsek tkaný přízí B (s opačným zákrutem, než měla osnova) se zkroutil do regulérní šroubovice. Tento efekt se ještě znásobil po namočení do vody (viz poslední - bohužel rozmazaný - obrázek). Když jsem tkanici usušila přišpendlenou v napnuté poloze, zůstala naštěstí plochá, avšak po novém namočení se opět zkroutila (i když méně než poprvé). 

Proč se tkanice po namočení takto změnila? Nitě s nezafixovaným zákrutem mají tendenci k rozmotávání. Při použití stejných nití v osnově a útku se jejich pnutí navzájem vyrovná. Pokud se nitě v obou směrech liší směrem nebo mírou zákrutu, dojde k deformaci tkaniny/tkanice. Jeden ze způsobů, jak tomu zabránit, je střídání nití s S a Z-zákrutem v jedné nebo obou soustavách (tzv. spinning patterns). Ale na tenhle experiment dojde až někdy příště.