Tkaní na pokračování
V posledních týdnech jsem na Facebooku na žádost pár přátel zveřejňovala fotky dokumentující postup práce na tkanici inspirované pečetní tkanicí z Durhamu (přelom 12. a 13. století).
Během tohoto procesu jsem si uvědomila, že komentáře, kterými jsem fotky doprovázela, by mohly být užitečné jako rady nebo varování dalším tkalcům (zdaleka ne jen téhle tkanice) a byla by škoda, kdyby se ztratily v hlubinách Facebooku. Proto jsem z nich po drobných úpravách a doplněních vytvořila tento příspěvek.
Krok 1: "Zkroťte to klubko hadů!"
Myslela jsem, že elektrizování je výsadou syntetických materiálů. Ale to, co vyvádí při napínání osnovy tohle hedvábí, jsem ještě nezažila. Vzpurná osnova se dá nejlépe zkrotit postupným napínáním menších skupinek nití. Tato metoda je ideální pro vertikální stav se závažími, jako používám já, ale dá se použít i při napínání osnovy mezi dva pevné body.
Krok 2: "Neumím počítat. Co s tím?"
Přebytečnou karetku lze z balíku jednoduše odstranit (viz nitě vedoucí nahoru přes opěradlo židle - můj provizorní stav). Ale se špatně odhadnutou tloušťkou nití se nedá dělat nic. Pokud chci zachovat proporce vzoru, bude vzniklá tkanice holt dvakrát širší než originál.
Krok 3: "Neumím počítat... ale karetky se o to postarají samy."
Vznikající vzor je založen na čtvercové síti tvořené vždy čtyřmi karetkami a čtyřmi otočkami. Myslela jsem na to už při navlékání a použila dva typy od sebe snadno rozeznatelných karetek. (Akorát se mi při odpočítávání hromádek dvě karetky slepily a při vlastním navlékání jsem si to už nezkontrolovala, a proto se v jedné skupině ocitlo karetek pět.) Ale teď už se nespletu - jako se to mimochodem stalo i výrobcům originální stužky, kde je v jednom motivu střední linie posunutá ke straně.
Krok 4: Změna a... změna
Další motiv je tady. Kvůli větší šířce tkanice, než se kterou bylo původně počítáno, se prodlouží i délka osnovních nití potřebných na jeden motiv a tím pádem mi nebude stačit osnova na přesné zkopírování celého vzoru. Proto jsem se rozhodla zopakovat každý motiv jen dvakrát místo třikrát.
Krok 5: Příliš krátká osnova
Při zkracování osnovy a zmenšování zbývajícího prostoru ke tkaní často dochází k vějířovitému rozšíření osnovy, které ztěžuje utahování útku a zachování rovnoměrné šířky tkanice. Myslela jsem, že se tomuto problému vzniklému obvykle kvůli velkému rozdílu mezi šířkou tkanice a tloušťkou balíčku karetek vyhnu použitím tenkých papírových a pergamenových karetek, ale závaží umístěná na konci osnovy ve stejné rovině způsobila to samé.
Pokud je vám líto vyhodit poslední část osnovy z drahého hedvábí, na níž se otáčejí karetky, můžete ke každé osnovní niti přivázat cca 30cm dlouhou pomocnou nitku, karetky se přesunout na tyto pomocné nitky a pak lze pokračovat ve tkaní až do posledního centimetru původní osnovy. Protože se mi ale nechtělo vázat 128 uzlíků, rozhodla jsem se pro částečné řešení. Klouzavé smyčky na konci osnovy jsem nahradila pevnými oky - tím jsem získala pár centimetrů navíc - a závaží jsem místo přímo na osnovu navázala na různě dlouhé nitě, abych se vyhnula vějířovitému efektu. Akorát jsem si při převazování osnovy nedala pozor, aby se uzel nacházel přesně v polovině mezi svrchní a spodní vrstvou osnovy. Ačkoliv to vychýlení z osy bylo nepatrné (a na vlněné tkanici by vůbec nebylo znát), na hedvábné tkanici se projevilo v podobě příčných proužků.
Krok 6: Hotovo (prozatím)
I když mi osnova nevystačila na celou pečetní tkanici, chtěla jsem do této ukázky dostat aspoň všech pět hlavních motivů. Proto jsem vyměnila příliš široký člunek za síťovací jehlici a za občasného skřípání zubů pokračovala ve tkaní. Nejspíš jsem si tu námahu měla ušetřit, protože při komplikacích s otáčením karetek v prostoru, do kterého se mi skoro nevešly prsty, jsem si přestala dávat pozor na rovnoměrné utahování útku a tkanice se v oblasti posledního motivu rozšířila, takže v případě využití stejně asi přijde ustřihnout. (Celkový pohled na tuto tkanice je v záhlaví článku.)
Krok 7: Ještě jednou a (doufejme) lépe
Ve snaze přiblížit se rozměry mé rekonstrukce co nejvíc originálu, jsem se pustila do druhé verze této tkanice, tentokrát z jednonitek získaných rozmotáním skané příze. Přestože první pokus z dvojnitek byl přibližně dvakrát širší než originál (2,2cm místo 1cm), použití polovičních nití nevedlo k zúžení na polovinu, ale k šířce 1,6cm. (Jistě, mohla bych útek přitahovat mnohem víc, abych dosáhla požadované šířky, jenže pak bych ho nedokázala dostatečně přirážet a vzory by se protáhly do obdélníků. Raději oželím přesnou šířku než celkový dojem.)
Krok 8: Tkaní bez návodu
Původně jsem starou tkanici přiložila k nové kvůli vyfocení rozdílu šířky, ale už jsem si ji tam nechala místo vzoru. Oboustranné tkaní - obzvláště takovéhoto jednoduchého geometrického vzoru - je ideální, pokud chcete proniknout do tajů karetkování a přitom vás matou používané návody a grafy. Jednou z charakteristik tohoto vzoru a jemu podobných je navlečení všech karetek stejným směrem, takže odpadá trápení se S a Z a při otáčení karetek stačí místo přemýšlení, co je dopředu a co dozadu, umět počítat do čtyř a řídit se barvami nití:
Všechny karetky mají navlečeny dvě světlé a dvě tmavé nitě v sousedních dírkách a základní pozice je s jednou světlou a jednou tmavou nití nad útkem. Otočením jedním směrem se nad útek dostanou dvě tmavé nitě, opačným směrem dvě světlé. Proto si lze v této pozici podle plánovaného vzoru zvolit, které čtveřice karetek přijdou otočit kterým směrem. Po prohození útku se to ještě jednou zopakuje. A pak se to samé provede opačným směrem. To znamená, že karetky, které byly v prvních dvou krocích otáčeny dopředu, se nyní otočí dvakrát dozadu a naopak. Před následujícím krokem (pátou otáčkou) přijde čas na nové rozhodnutí, kterými karetkami se bude točit kam.
Osobně si před prvním krokem nebo během něj karetky obvykle rozdělím posunutím po osnově na dvě skupiny, které pak otáčím najednou. Krajní karetky umístím vždycky do skupiny otáčené dopředu. Díky tomu nikdy nezapomenu, kterým směrem mám kterou skupinu otáčet. Po prvních dvou otočkách přesunu krajní karetky do druhé skupiny, takže opět díky jejich pozici vím, kam karetkami otáčet.
Krok 9: Horší než univerzální lepidlo
Navzdory nabytým zkušenostem pokračuje tkaní druhé verze mnohem pomaleji než té první. Naštěstí se nesplnilo varování o trhajících se jednonitkách, ale kvůli slabému zákrutu a oděru od karetek jednonitky strašně zchlupatily a chytají se k sobě hůř než vlna. První instinkt mi radil umístit karetky co nejdále od vznikající tkanice, abych měla co nejdelší úsek nití neodřených od karetek, ale jakmile jsem ve tkaní pokročila a musela karetky posunout, nastala potřeba od sebe jednotlivé nitě doslova odtrhávat - po celé délce mezi pozicí karetek a okrajem tkanice, což strašně zdržuje práci. Proto je v této fázi naopak výhodnější, aby vzdálenost mezi karetkami a tkanicí byla co nejkratší. (Ale těch ztracených hodin, než jsem na to přišla!)
Krok 10: Chybami se člověk učí (anebo by aspoň měl)
Občas se mi stane, že zapomenu prohodit útek - většinou když je dorážení a dotahování minulého útku trochu časově náročnější. (Mozek tehdy zřejmě získá pocit, že už s útkem něco uděláno bylo a dá rukám příkaz k otočení karetek.) Když k tomu dojde, obvykle si na to nějakou dobu dávám pozor, než zase přejdu na autopilota. Proto nemůžu uvěřit, že se mi to stalo ve dvou motivech za sebou na tom samém místě! Na rozdíl od špatně otočené karetky se tahle chyba projeví až po dalších dvou otočkách. Jindy bych to opravila, ale vzhledem k trablům s chlupatou osnovou se mi tentokrát nechtělo párat víc než jednu řadu, takže to tam zůstalo.
Krok 11: Šachovnice na závěr
Konečně je tu něco nového. Po dvojím (v mém případě jednom) vystřídání všech pěti motivů byl vzor na pečetní tkanici završen šachovnicovým vzorem (v originálu asi třikrát delším než v mé verzi) a posledních pár centimetrů byl navíc pro každou polovinu karetek použit samostatný útek, takže došlo k rozdělení tkanice na dvě části. Nejvíc ze všeho mi to připomíná rozeklaný hadí jazyk. Hady jsme začali, hady končíme...
A takhle vypadá finální verze:
Henschall A. (1964): Five tablet-woven seal-tags. - Archaeological Journal 121 (1): 154-162.