Rekonstrukce karetkované textilie z Miranu

Současná pandemická situace (2020/2021) má i svá pozitiva. Lockdown mi poskytl čas pustit se do dobrodružství, které jsem dlouho odkládala: osvojení si techniky oboustranného 3/1 kepru (double faced 3/1 broken twill).  Pro svůj první pokus jsem si k tomu vybrala vzor běžících lvů či ovcí (názory na bližší identifikaci zobrazených čtyřnožců se různí) z Miranu.

Oáza Miran, ležící na východním okraji pouště Taklamakan, bývala významným střediskem podél jižní větve Hedvábné stezky. V 8. století n. l., kdy se toto území stalo součástí Tibetské říše, zde byla vybudována pevnost, z níž bylo při archeologických vykopávkách počátkem 20. století vyzvednuto množství textilních fragmentů, včetně několika vyrobených na karetkách. Největší (a nejznámější) karetkovaný lem se zachoval v několika fragmentech, které se nyní nacházejí v různých muzeích (V&A Museum, British Museum). Obvykle je takovéto roztříštění archeologického nálezu neštěstím, ale mému dálkovému výzkumu to pomohlo, protože V&AM má přesnější popis této textilie, zatímco BM má na své stránce lepší fotografie. 

Třetím zdrojem informací pro mě byla kniha P. Collingwooda, obsahující černobílou, avšak kvalitní fotografii jednoho zvířete z této tkanice a samozřejmě i detailní instrukce k technice oboustranného 3/1 kepru. Detailní, ale pro mě obtížně pochopitelné. Princip oboustranného tkaní spočívající v otáčení karetek 2x dopředu 2x dozadu je mi jasný z jiných technik, ale v úhlech a směrech diagonálních linií mám totální chaos. (Proč má S-kepr základní linie v Z-směru? Kde je v tom logika?) Takže jsem se pustila do tkaní bez pochopení teoretických základů. Metoda pokus-omyl to jistí.

Kvůli zmatku kolem úhlopříček jsem si vzor nejprve nakreslila se všemi strukturálními liniemi vedoucími jedním směrem a teprve po utkání prvního vzorku návod upravila tak, aby jejich směr odpovídal originálu. 

Ukázalo se, že to znamená zjednodušení vzoru. Na rozdíl od teorie tady byla logika zřejmá. Klikatá lomenice kepru vznikla ponecháním karetek v pozicích, v nichž se ocitly po změně barvy, bez nadbytečných otáček majících za cíl návaznost keprového vzoru v celé šířce tkanice. Dá se to považovat za důkaz, že dávní tkalci upřednostňovali jednoduché postupy před puntičkářskou úhledností, kterou je posedlý moderní člověk? Možná. S daleko větší jistotou bych řekla, že to svědčí o použití tzv. dvoubalíkové metody (two-pack method), při níž se všechny změny směru diagonálních linií i barev řeší překlopením karetek, aniž by to ovlivnilo jejich stálé otáčení. (Collingood sice ve své knize píše, že tuto metodu vymyslel on, ale očividně nebyl první.) Naproti tomu při tkaní jednobalíkovou metodou (one-pack method) je výhodnější ztratit pár vteřin srovnáním karetek, aby se následně celá řada dala otáčet v pravidelném rytmu 2 karetky dopředu - 2 dozadu, než si hlídat špičky kepru, kde dochází ke změně rytmu (např. 2 dopředu - 1 dozadu - 2 dopředu). 

Druhý zkušební vzorek dopadl až na drobné detaily uspokojivě, a tak přišel čas pustit se do vlastní repliky z tenké vlny (Nm 28/2). Ještě před tím ale bylo nutné učinit jedno rozhodnutí. Vzhledem ke své nezkušenosti s oboustranným keprem jsem se při kreslení vzoru nejprve pokusila určit délku zvířecího motivu podle počtu zákrutů okrajových karetek na horní straně lemu. (Na dolní straně, která je přišitá k textilii, o níž jsem teprve při shánění podkladů k této rekonstrukci zjistila, že byla také vyrobena na karetkách, žádný okraj tvořený jednosměrně točenými karetkami není.) Dospěla jsem k číslu 60. Ale nakreslený zvířecí vzor mi vyšel 90 řádků dlouhý. Proto jsem váhala, jestli není muzejní popis mylný a celý kus nebyl sešit nikoliv ze dvou, ale ze tří karetkovaných tkanic. Avšak na rozdíl od dolní strany se stehy hnědé nitě zřetelnými i na fotografii s nižším rozlišením, na mikrofotografii horního okraje na webu BM se zdá, že útek opravdu prochází skrz. Navíc popis pro V&A napsaný na základě výzkumu Lisy Raeder Knudsen považuji za důvěryhodnější zdroj, než kdyby byl vytvořen anonymním kurátorem. 

Proto jsem se rozhodla tkát duhový okraj zároveň se zvířecím vzorem, ale neotáčet okrajové karetky při každém kroku. Podle výše uvedených hodnot by se otočení okrajových karetek mělo vynechat každou třetí řadu. Jenže to je nemožné, protože vynechat otočku okrajových karetek lze pouze, když je útek na opačné straně. Takže jsem se uchýlila k vynechání každé čtvrté řady. 

Již na základě dřívějších zkušeností jsem věděla, že těsně vinuté okraje někdy brání důkladnému přirážení útku, ačkoliv centrální vzor klade menší odpor. Proto jsem doufala, že vynecháním některých otoček okrajových karetek se mi podaří dosáhnout správného poměru mezi osnovní a útkovou dostavou. V tom jsem se bohužel zmýlila. Přestože se šířka mého lemu od originálu liší jen o 1-2mm, délka jednoho opakování vzoru je 9cm místo 6cm.

Původně jsem měla v plánu utkat jen pás se čtyřnožci, ale po zjištění, že i textilie (váhám, zda je vzhledem k její značné šířce vhodné používat termín tkanice), na níž je tento lem přišit, byla vyrobena na karetkách, mě začala lákat i její rekonstrukce. Částečná - protože originál zachovaný v šířce 16cm byl utkán na více než 180 karetkách a já tolik karetek stejné velikosti nemám. (Celková šíře není vzhledem k absenci druhého pevného okraje známá.) Geometrický vzor mi na první pohled přišel k vydedukování jednodušší než zvířecí. Jenže ouha! Když jsem aplikovala svojí první domněnku, že jde o vzor tvořený flotujícími nitěmi na keprovém pozadí, linie se nesetkávaly tam, kde měly. Teprve utkání malého vzorku a porovnání jeho rubové strany s fotografií originálu mi prozradilo, že i pozadí je tvořeno kombinací kepru a flotování a já musela celý vzor překreslit. Po vyřešení těchto peripetií už bylo vlastní tkaní docela jednoduché, i když  - vzhledem k 60 karetkám, otáčeným většinou jednotlivě nebo po dvojicích - dost pomalé. V průměru jsem tkala rychlosti 20 řad za hodinu. V krátkodobém horizontu jsem si byla schopná udělat jednu řadu za 2 minuty, jenže pak se obvykle vyskytla chyba, která mě přibrzdila. A to těch chyb a zdržení mohlo být mnohem víc, nebýt pruhovaného pozadí! Pravidelné střídání barev umožňovalo průběžnou kontrolu, zda jsou karetky ve správné pozici, anebo když jsem kvůli vyrušení v půlce řady zapomněla, co byl můj poslední pohyb, stačilo vrátit se na začátek posledního barevného segmentu místo na začátek celé řady. 

Když byly obě části připravené k sešití, uvědomila jsem si komplikaci v obloukovitém tvaru zvířecího lemu (důsledek okrajových karetek pouze na jedné straně a/nebo nerovnoměrné zatížení různých částí osnovy). Navíc jsem nebyla spokojená s proporcemi čtyřnožců, a proto jsem se rozhodla utkat zvířecí lem ještě jednou s lehčími závažími. Délku motivu se mi podařilo zkrátit jen trochu (o 1cm místo potřebných tří), ale drobné změny, které jsem provedla v oblasti hlavy při druhém opakování, mi pomohly objasnit určité detaily vzoru, nad kterými jsem si dosud lámala hlavu. Bohužel mi také ukázaly, že můj vzor stále ještě není přesnou kopií originálu. Ale potřetí (počtvrté, když započítám testovací vzorek) se s ním už tkát nebudu. Na to existuje příliš mnoho dalších vzorů, které volají po vyzkoušení. 😀

Literatura:
Collingwood, P. (1982): The Techniques of Tablet Weaving, s. 192

Online zdroje:
Fragment ve Victoria & Albert Museum: http://collections.vam.ac.uk/item/O91172/the-stein-collection-fragment-unknown/
Fragment v British Museum: https://www.britishmuseum.org/collection/object/A_MAS-622