Ponožky nejen na nožky
Zima je období, kdy člověk nejčastěji sáhne po vlněných pletených ponožkách a s vděčností si je oblékne. Avšak rok co rok v prosinci hraje toto skromné odění nohou ještě jednu důležitou úlohu, která s jeho původní funkcí nemá nic společného. Jde o mikulášské či vánoční punčochy.
 |
| Vánoční punčochy zavěšené před krbem (foto L. Sinko) |
Někteří čtenáři teď možná ohrnují nos, že sem tahám americkou santaklausovskou tradici, avšak i u nás bylo ještě donedávna (nevím jak v současnosti) někde zvykem, že děti místo očekávání osobní návštěvy Mikuláše s andělem a čertem pokládaly večer 5.12. na okno punčochu s nadějí, že v ní druhý den ráno najdou sladké překvapení.
Svatomikulášská nadílka má mnohem starší tradici než vánoční. Teprve v 16. století se reformace, která nepřála oslavování světců, zasloužila o přesun tradice dávání dárků na vánoce a úlohu sv. Mikuláše ve většině evropských zemí převzaly jiné postavy - u nás a v Německu Ježíšek, v Anglii a Francii tzv. Otec vánoc (Father Christmas, resp. Père Noël), v Itálii čarodějnice La Befana, ve Skandinávii skřítek Jultomten atd. Pouze v Nizozemí si tuto roli udržel sv. Mikuláš (Sinter Klaas) a díky tomu, že část severní Ameriky kolem New Yorku bývala holandskou kolonií, se tato tradice dostala za oceán, kde dala vznik Santa Clausovi.
Proč ale zrovna punčochy? Odpověď poskytuje následující legenda:
Kdysi dávno (v první polovině 4. století) žily v Myře v Malé Asii tři chudé dívky, kterým jejich otec vyhrožoval, že je pošle pracovat do nevěstince, aby si vydělaly na věno. Dívky se zoufale modlily, aby je Bůh zachránil před tímto osudem a hle! - zatímco v noci spaly, někdo jim v noci hodil oknem do pokoje tři váčky s penězi. Tím tajuplným dobrodincem byl biskup Mikuláš, který se tak chtěl vyhnout jejich projevům vděčnosti. A z toho, že jeden z váčků spadl do punčochy, kterou dívka sušila zavěšenou vedle ohniště, se zrodila tradice nadělování dárků do punčoch.
Mikulášské a vánoční punčochy však nejsou jediným příkladem, kdy se tato nenápadná součást oblečení dočkala jiného využití, než pro jaké byla původně určena.
Když v r. 1609 objevitel Henry Hudson prozkoumával řeku, která dnes nese jeho jméno, mezi dárky, kterými si chtěl naklonit domorodce, byly i vlněné punčochy. Indiáni však nevěděli, k čemu slouží, a tak je začali používat jako váčky na tabák.
 |
| Hudsonova loď Half Moon obchoduje s indiány (Zdroj: Wikimedia Commons) |
Avšak i Evropané nacházeli pro punčochy podobné uplatnění. Nesčetné historické prameny zaznamenávají přechovávání peněz v punčoše schované buďto pod slamníkem nebo někde jinde v domě. Lidé na cestách často nosili své úspory v punčoše oblečené přímo na noze. Bylo to s ohledem na všudypřítomné kapsáře mnohem bezpečnější než v měšci, kapse nebo zavazadle.
Nejkurióznější příklad však pochází z 20. století, kdy ponožka s trochou nadsázky zachránila životy třech mužů. Během nešťastného letu Apollo 13 astronauti mimo jiné čelili problému s vysokou koncentrací oxidu uhličitého, protože lithiové filtry lunárního modulu, kam se přestěhovali z velitelského modulu kvůli úspoře energie, neměly dostatečnou kapacitu a náhradní filtry pro velitelský model měly jinou velikost a tvar. Specialisté v řídícím středisku však vymysleli způsob jak "napasovat hranatý kolík do kulaté díry" pomocí hadice od skafandru, lepící pásky, igelitového sáčku, kusu kartónu a... ponožky.
 |
| Výroba zařízení umožňujícího zapojení hranatého filtru (v pozadí) do kulatého otvoru na palubě Apollo 13 (zdroj: NASA, Wikimedia Commons) |
Žádný člověk prý není tak malý, aby nemohl konat velké věci. Výše uvedené příklady ukazují, že to samé platí i o předmětech.