Příběh ručně tkaného kabátku
Před necelými dvěma lety mě postihl zánět šlach v pravé ruce, který na několik měsíců zastavil veškerou moji tvorbu. A dodnes se vrací, když to s ručními pracemi nebo psaním na počítači přeženu. Během pokusů o návrat ke svým koníčkům jsem zjistila, že nejhorší pro moje zápěstí je pletení - před nemocí moje nejčastější činnost. Bylo jasné, že ho musím drasticky omezit. (Proto je tady poslední dobou tak málo příspěvků s pletařskou tématikou, ačkoliv v názvu mého blogu je pletení na prvním místě.) Jenže co s těmi hromadami pletacích přízí, které mám v zásobě? Tkát. Ale co? Šál a tašek potřebujeme v rodině jenom omezené množství a jako prodejní artikl se také moc neosvědčily.
Tak se zrodil nápad, vlastně hned několik nápadů, na oblečení z ručně tkaných látek. Už před lety jsem si takto zhotovila středověké šaty - s maximálním využitím pevných okrajů látky a minimem odpadních odstřižků - a nyní jsem se rozhodla aplikovat podobné metody i na moderní oblečení.
Pro první pokus jsem zvolila výhodně zakoupenou vlněnou přízi (s příměsí umělých vláken), aby mi nebylo líto, kdyby celý projekt nakonec putoval do koše. Co na tom, že je jí málo! Použiju ji jen na osnovu a s útkem v jiné barvě a tloušťce se z nedostatku stane přednost, protože lépe vynikne tkaný vzor.
Stolní stav s dvěma pevnými listy mi umožňuje tkát kromě plátnové vazby různé verze 2/1 kepru. Jako „historická“ tkadlena sice občas vzdychám nad nemožností utkat oboustranný 2/2 kepr, (ne, čtvrtý tkalcovský stav si zatím kvůli tomu nehodlám pořizovat), ale jinak se mi 2/1 kepry líbí pro svůj rozdílný vzhled líce a rubu. A toho jsem se rozhodla využít na plánovaném kabátku, kde klopy, límec a ohrnuté manžety budou hrdě ukazovat rub látky.
Takhle vypadal můj původní návrh a první vzorek látky:
Pokud by se chtěl někdo inspirovat tímto střihem, musí si rozměry samozřejmě přepočítat na vlastní postavu a důležité je nezapomenout na to, že látka se po sundání ze stavu i během prvního vyprání srazí. Proto je nezbytné vyrobit nejprve vzorek a podle míry jeho sražení přidat délku a šířku osnovy. Ale ani to není zárukou úspěchu, jak vzápětí uvidíte.
Pro vzorek jsem si navlékla osnovu 12cm širokou a 160cm dlouhou, abych - pokud vše půjde dobře - mohla výsledný pruh 10x100cm rovnou použít na límec a postranní díly trupu. Na rozdíl od všech mých dřívějších pokusů se látka po vyprání na šířku vůbec nesrazila. Usoudila jsem, že je to jiným materiálem, než se kterými jsem pracovala doposud, a při navlékání osnovy na další díly jsem přídavky do šířky zmenšila. K mému rozčarování se však všechny ostatní díly srazily dle mých původních předpokladů o 2cm, s výjimkou nejširšího zádo-rukávového dílu (kde jsem si pro jistotu 1 cm přidala), který se srazil rovnou o 5 cm, na výsledných 32 cm!
Navíc se výrazně změnila struktura látky. To, že útek prosvítá mezi osnovními nitěmi nerovnoměrně, je jen drobná vada na kráse, horší je, že se zřejmě srazil méně než osnova (ačkoliv byl na rozdíl od ní ze 100% vlny) a z původně úhledných okrajů nyní vylézají roztřepené černé smyčky.
Kvůli značnému zúžení nejširšího pruhu došlo k prvnímu přehodnocení plánů. Na nový zádový díl se mi už nedostávalo materiálu, a proto jsem místo použití vzorku utkala nový pruh látky o šířce 15cm a délce 1m, na boční díly a rukávové klíny, které nyní po zúžení hlavní části rukávu budou muset být nejen širší ale i delší, a další proužek o šířce 8cm na límec, protože 12cm by bylo moc. Už původně plánovaných 10cm bylo výrazně víc než šířka (?výška) límce na mé předloze a navíc kosočtverce ve vzorku jsou zploštělé na výšku, zatímco u pozdějšího tkaní se mi podařil rovnoměrnější čtvercový tvar, tak aby ten rozdíl nebil do očí.
Po dotkání a seprání všech kusů přišel čas k nejobávanějšímu okamžiku celé práce - prvnímu střihnutí do látky. Většina střihání naštěstí spočívala pouze v rozstřihání utkaných pruhů na obdélníky vhodné délky. Jedinou výjimku tvořily kromě výstřihu postranní klíny sukně. Už záhy po dokončení prvního náčrtku jsem se rozhodla posunout její boční švy směrem dozadu, takže jsem nyní připravený obdélník látky rozstřihla na lichoběžník a trojúhelník místo dvou stejných lichoběžníků.
Četla jsem mnohé rady lidí šijících z ručně tkaných látek, jak před stříháním linie střihů podlepují nebo je zpevňují entlováním, aby zabránili třepení okrajů a deformaci, ale to se jednalo o složitější střihové tvary. Myslela jsem si, že u jednoduché rovné čáry deformace nehrozí a při šití výše zmíněných šatů jsem nic takového také nepoužila a dopadlo to dobře. Jenže jsem zapomněla, že se každý materiál chová jinak. Látka na šaty byla jemnější, hustší a navíc z vlny, která plstnatila při pouhém doteku. Nitě v současné látce byly méně soudržné a to jí dodalo větší pružnost v diagonálním směru. Proto měl šev spojující dva diagonální díly tendenci k boulení se. Takže došlo k další změně plánů. Prohodila jsem levý a pravý trojúhelníkový díl a přišila obě rozstřižené diagonály k pevným okrajům druhého dílu, tak aby se sukně kabátku rozšiřovala směrem dozadu místo do boků.
Jelikož je přepona trojúhelníku delší než odvěsna, bylo následně nutné trochu prodloužit zadní díl na úkor předního. Toho jsem docílila posunutím ramenních švů směrem dozadu, vynecháním zadního výstřihu a prohloubením předního. Při zpětném pohledu vidím, že to nebyl úplně nejrozumnější nápad. Raději jsem měla oželet těch pár centimetrů délky a zkrátit přední díly. (I po přidání podšívky se ramena nezpevněná švem na nevhodném ramínku vytahují, podobně jako pleteniny.)
Na začátku jsem plánovala sešívat švy tvořené dvěma pevnými okraji pouze za okrajové nitě, tak aby šev nebyl vůbec vidět. Jenže nehezké smyčky na okraji učinily konec i tomuto plánu. Nejprve jsem zkusila sešívat oba okraje obnitkovacím stehem přes dvě nitě, aby útkové smyčky zůstaly schované na rubu, jenže to také nevypadalo pěkně.
Původní střih byl naštěstí řešen dost velkoryse, takže jsem si spočetla, že když ze zimního kabátu udělám jarní tím, že na podšívku použiji klasickou podšívkovinu místo původně plánované teplejší látky a oželím rezervu na tlustý svetr po kabátem, mohu si dovolit ubrat na každé straně 1cm pro švovou záložku, která by šla sežehlit a přišít ke straně. Podle mých výpočtů mi i po tomhle zúžení stále ještě měl zbýt vepředu překryv pro knoflíkovou légu. Nezbyl. Respektive zbyl, ale za cenu nehezkých faldů. Takže vznikl definitivně jarní kabátek, otevřený na způsob barokních justaucorpsů.
Nevím, jestli to způsobilo posunutí ramenních švů dozadu nebo špatný poměr mezi šířkou límce a předních dílů, ale po přišití zadní části límce a vytvarování na postavě nevznikl vepředu volný úhel mezi špičkami límce a klop, ale oba rohy skončily na stejném místě. Tak jsem je sešila v této pozici. Aspoň mi klopy budou držet otevřené bez nutnosti nějakých dalších triků.
Pak konečně přišel čas na rukávy. Ačkoliv to v prvotním náčrtku nebylo uvedeno, od začátku jsem počítala s rukávovou hlavicí, ale její tvar měl být určen experimentálně až během šití. Samozřejmě ne rovnou z definitivní látky. První verze rukávu vznikla ze starého prostěradla a teprve po ověření, že vše pasuje, jsem střih překopírovala na ručně tkanou látku. Švové záložky na předloktí rukávu jsou jako jediné na celém kabátě rozžehleny do stran, abych se vyhnula silné vrstvě látky v místě, kde se setkávají obě půlky rukávu na špici rukávového klínu.
Finální střih celého kabátku nakonec vypadá přibližně takhle:
Popis šití podšívky raději vynechám. Jednak nepatří k hlavnímu tématu tohoto textu a zadruhé by se to neobešlo bez neslušných slov.
Původně jsem plánovala olemovat samostatnou tkanicí jen dolní okraj rukávů, límec a klopy, tedy místa vyžadující začištění a přitom potenciálně viditelná z obou stran, a dále s ní zakrýt napojení límce na tělo, kde byly oba díly sešity jednoduše položené na sebe a okraje začištěny pouze entlem, bez jakýchkoliv záložek. Kvůli nevzhledným pevným okrajům jsem se ale nakonec rozhodla olemovat i přední díly. Chvíli jsem uvažovala, jestli se mi tímto lemem nepodaří rozšířit přednice, aby přece jenom šly zapnout na knoflíky, ale nakonec jsem od toho upustila. Protože se mi ani šikmý proužek, ani keprová páska z galanterie k vlněnému kabátku nelíbily, sáhla jsem opět do zásob svých přízí a na hřebenovém stávku si utkala tři a půl metru 2cm široké tkanice a něco přes půl metru o poloviční šířce. Jejich našití a založení dolního okraje kabátu celý projekt zdárně završilo.
Jak bych výsledek své práce zhodnotila?
Kontrast mezi lícovou a rubovou barvou není při pohledu z dálky tak výrazný, jak jsem si představovala. Záda jsou rozhodně užší, než by měla být; při zvedání rukou nad hlavu, když si chci upravit límec, musím být hodně opatrná. Ale vzhledem ke všem těm potížím, které jeho vznik provázely, to mohlo být mnohem horší. Takže jsem celkem spokojená. A hlavně poučená pro příště.
Tenhle text rozhodně není míněn jako návod. Částečně má sloužit jako vysvětlení pro lidi, kteří by se chtěli vydat v mých stopách, proč se výsledek tak liší od původního náčrtku, dále jako varování, co všechno se může přes pečlivé plánování zvrtnout, ale také jako povzbuzení, protože navzdory všem nesnázím a jimi vynuceným změnám může vzniknout něco, co budou ostatní obdivovat. A pokud své trable nevykřičíte do světa, jako jsem to právě udělala já, nikdo nemusí nic poznat. 😊
Tak se zrodil nápad, vlastně hned několik nápadů, na oblečení z ručně tkaných látek. Už před lety jsem si takto zhotovila středověké šaty - s maximálním využitím pevných okrajů látky a minimem odpadních odstřižků - a nyní jsem se rozhodla aplikovat podobné metody i na moderní oblečení.
Pro první pokus jsem zvolila výhodně zakoupenou vlněnou přízi (s příměsí umělých vláken), aby mi nebylo líto, kdyby celý projekt nakonec putoval do koše. Co na tom, že je jí málo! Použiju ji jen na osnovu a s útkem v jiné barvě a tloušťce se z nedostatku stane přednost, protože lépe vynikne tkaný vzor.
Stolní stav s dvěma pevnými listy mi umožňuje tkát kromě plátnové vazby různé verze 2/1 kepru. Jako „historická“ tkadlena sice občas vzdychám nad nemožností utkat oboustranný 2/2 kepr, (ne, čtvrtý tkalcovský stav si zatím kvůli tomu nehodlám pořizovat), ale jinak se mi 2/1 kepry líbí pro svůj rozdílný vzhled líce a rubu. A toho jsem se rozhodla využít na plánovaném kabátku, kde klopy, límec a ohrnuté manžety budou hrdě ukazovat rub látky.
Takhle vypadal můj původní návrh a první vzorek látky:
Pokud by se chtěl někdo inspirovat tímto střihem, musí si rozměry samozřejmě přepočítat na vlastní postavu a důležité je nezapomenout na to, že látka se po sundání ze stavu i během prvního vyprání srazí. Proto je nezbytné vyrobit nejprve vzorek a podle míry jeho sražení přidat délku a šířku osnovy. Ale ani to není zárukou úspěchu, jak vzápětí uvidíte.
Pro vzorek jsem si navlékla osnovu 12cm širokou a 160cm dlouhou, abych - pokud vše půjde dobře - mohla výsledný pruh 10x100cm rovnou použít na límec a postranní díly trupu. Na rozdíl od všech mých dřívějších pokusů se látka po vyprání na šířku vůbec nesrazila. Usoudila jsem, že je to jiným materiálem, než se kterými jsem pracovala doposud, a při navlékání osnovy na další díly jsem přídavky do šířky zmenšila. K mému rozčarování se však všechny ostatní díly srazily dle mých původních předpokladů o 2cm, s výjimkou nejširšího zádo-rukávového dílu (kde jsem si pro jistotu 1 cm přidala), který se srazil rovnou o 5 cm, na výsledných 32 cm!
Navíc se výrazně změnila struktura látky. To, že útek prosvítá mezi osnovními nitěmi nerovnoměrně, je jen drobná vada na kráse, horší je, že se zřejmě srazil méně než osnova (ačkoliv byl na rozdíl od ní ze 100% vlny) a z původně úhledných okrajů nyní vylézají roztřepené černé smyčky.
Po dotkání a seprání všech kusů přišel čas k nejobávanějšímu okamžiku celé práce - prvnímu střihnutí do látky. Většina střihání naštěstí spočívala pouze v rozstřihání utkaných pruhů na obdélníky vhodné délky. Jedinou výjimku tvořily kromě výstřihu postranní klíny sukně. Už záhy po dokončení prvního náčrtku jsem se rozhodla posunout její boční švy směrem dozadu, takže jsem nyní připravený obdélník látky rozstřihla na lichoběžník a trojúhelník místo dvou stejných lichoběžníků.
Četla jsem mnohé rady lidí šijících z ručně tkaných látek, jak před stříháním linie střihů podlepují nebo je zpevňují entlováním, aby zabránili třepení okrajů a deformaci, ale to se jednalo o složitější střihové tvary. Myslela jsem si, že u jednoduché rovné čáry deformace nehrozí a při šití výše zmíněných šatů jsem nic takového také nepoužila a dopadlo to dobře. Jenže jsem zapomněla, že se každý materiál chová jinak. Látka na šaty byla jemnější, hustší a navíc z vlny, která plstnatila při pouhém doteku. Nitě v současné látce byly méně soudržné a to jí dodalo větší pružnost v diagonálním směru. Proto měl šev spojující dva diagonální díly tendenci k boulení se. Takže došlo k další změně plánů. Prohodila jsem levý a pravý trojúhelníkový díl a přišila obě rozstřižené diagonály k pevným okrajům druhého dílu, tak aby se sukně kabátku rozšiřovala směrem dozadu místo do boků.
Jelikož je přepona trojúhelníku delší než odvěsna, bylo následně nutné trochu prodloužit zadní díl na úkor předního. Toho jsem docílila posunutím ramenních švů směrem dozadu, vynecháním zadního výstřihu a prohloubením předního. Při zpětném pohledu vidím, že to nebyl úplně nejrozumnější nápad. Raději jsem měla oželet těch pár centimetrů délky a zkrátit přední díly. (I po přidání podšívky se ramena nezpevněná švem na nevhodném ramínku vytahují, podobně jako pleteniny.)
Na začátku jsem plánovala sešívat švy tvořené dvěma pevnými okraji pouze za okrajové nitě, tak aby šev nebyl vůbec vidět. Jenže nehezké smyčky na okraji učinily konec i tomuto plánu. Nejprve jsem zkusila sešívat oba okraje obnitkovacím stehem přes dvě nitě, aby útkové smyčky zůstaly schované na rubu, jenže to také nevypadalo pěkně.
Původní střih byl naštěstí řešen dost velkoryse, takže jsem si spočetla, že když ze zimního kabátu udělám jarní tím, že na podšívku použiji klasickou podšívkovinu místo původně plánované teplejší látky a oželím rezervu na tlustý svetr po kabátem, mohu si dovolit ubrat na každé straně 1cm pro švovou záložku, která by šla sežehlit a přišít ke straně. Podle mých výpočtů mi i po tomhle zúžení stále ještě měl zbýt vepředu překryv pro knoflíkovou légu. Nezbyl. Respektive zbyl, ale za cenu nehezkých faldů. Takže vznikl definitivně jarní kabátek, otevřený na způsob barokních justaucorpsů.
Nevím, jestli to způsobilo posunutí ramenních švů dozadu nebo špatný poměr mezi šířkou límce a předních dílů, ale po přišití zadní části límce a vytvarování na postavě nevznikl vepředu volný úhel mezi špičkami límce a klop, ale oba rohy skončily na stejném místě. Tak jsem je sešila v této pozici. Aspoň mi klopy budou držet otevřené bez nutnosti nějakých dalších triků.
Pak konečně přišel čas na rukávy. Ačkoliv to v prvotním náčrtku nebylo uvedeno, od začátku jsem počítala s rukávovou hlavicí, ale její tvar měl být určen experimentálně až během šití. Samozřejmě ne rovnou z definitivní látky. První verze rukávu vznikla ze starého prostěradla a teprve po ověření, že vše pasuje, jsem střih překopírovala na ručně tkanou látku. Švové záložky na předloktí rukávu jsou jako jediné na celém kabátě rozžehleny do stran, abych se vyhnula silné vrstvě látky v místě, kde se setkávají obě půlky rukávu na špici rukávového klínu.
Finální střih celého kabátku nakonec vypadá přibližně takhle:
 |
| Zase jsem něco zapomněla. Tentokrát chybí límec. |
Popis šití podšívky raději vynechám. Jednak nepatří k hlavnímu tématu tohoto textu a zadruhé by se to neobešlo bez neslušných slov.
Původně jsem plánovala olemovat samostatnou tkanicí jen dolní okraj rukávů, límec a klopy, tedy místa vyžadující začištění a přitom potenciálně viditelná z obou stran, a dále s ní zakrýt napojení límce na tělo, kde byly oba díly sešity jednoduše položené na sebe a okraje začištěny pouze entlem, bez jakýchkoliv záložek. Kvůli nevzhledným pevným okrajům jsem se ale nakonec rozhodla olemovat i přední díly. Chvíli jsem uvažovala, jestli se mi tímto lemem nepodaří rozšířit přednice, aby přece jenom šly zapnout na knoflíky, ale nakonec jsem od toho upustila. Protože se mi ani šikmý proužek, ani keprová páska z galanterie k vlněnému kabátku nelíbily, sáhla jsem opět do zásob svých přízí a na hřebenovém stávku si utkala tři a půl metru 2cm široké tkanice a něco přes půl metru o poloviční šířce. Jejich našití a založení dolního okraje kabátu celý projekt zdárně završilo.
Jak bych výsledek své práce zhodnotila?
Kontrast mezi lícovou a rubovou barvou není při pohledu z dálky tak výrazný, jak jsem si představovala. Záda jsou rozhodně užší, než by měla být; při zvedání rukou nad hlavu, když si chci upravit límec, musím být hodně opatrná. Ale vzhledem ke všem těm potížím, které jeho vznik provázely, to mohlo být mnohem horší. Takže jsem celkem spokojená. A hlavně poučená pro příště.
Tenhle text rozhodně není míněn jako návod. Částečně má sloužit jako vysvětlení pro lidi, kteří by se chtěli vydat v mých stopách, proč se výsledek tak liší od původního náčrtku, dále jako varování, co všechno se může přes pečlivé plánování zvrtnout, ale také jako povzbuzení, protože navzdory všem nesnázím a jimi vynuceným změnám může vzniknout něco, co budou ostatní obdivovat. A pokud své trable nevykřičíte do světa, jako jsem to právě udělala já, nikdo nemusí nic poznat. 😊