Sýry, kanály a hedvábné punčochy

Nizozemí – země proslavená svými sýry, kanály, tulipány a malíři. Nic z toho ale nebylo důvodem mé cesty…

Ve dnech 2. a 3. listopadu 2019 se v Leidenu konala každoroční konference KHF (Knitting History Forum). Ústředním tématem (a důvodem přesunu z obvyklého místa konání, Londýna) byly hedvábné punčochy nalezené r. 2014 v lodním vraku poblíž ostrova Texel. A já byla pozvána, abych přednesla jeden z doplňujících příspěvků o punčochách z jiných částí Evropy.

Leiden mě přivítal studeným mrholením…

Ne, nezačnu takhle negativně, obzvlášť když k prvnímu setkání s Nizozemím došlo už na palubě letadla. Při ukládání příručních zavazadel do kotců nad sedačkami jsem si všimla, že chlapík přes uličku má k batohu přivázaný „mušketýrský“ klobouk. Proto jsem se ho zeptala, jestli se zabývá „re-enactmentem“. Nezmýlila jsem se, a tak jsme většinu cesty strávili v rozhovoru o společných zájmech. Když jsem se ke konci letu zmínila, jak nemám ráda bloudění po neznámých letištích a přímo se děsím nakupování jízdenek v cizojazyčných automatech, doprovodil mě až na nádraží (stejně jsme tam měli společnou cestu), poradil mi s koupí lístku a ukázal mi, ze kterého nástupiště mi jede vlak do Leidenu. Pak mi na rozloučenou políbil ruku, na což jsem odpověděla pukrletem. Uprostřed rušné nádražně-letištní haly 21. století!

Po téhle příhodě mi ani pošmourné počasí nedokázalo zkazit náladu.

K dalšímu setkání blízkého druhu došlo druhý den ráno cestou od hotelu na konferenci. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl osloven zcela neznámou paní, která podle ručně pleteného šálu kolem mých ramen usoudila, že určitě také mířím na pletařskou konferenci. Její společnost mi ušetřila další bloudění i zdržování. Každou sobotu se totiž okolí jednoho z kanálů v centru Leidenu promění v živé tržiště. Pestrá nabídka rozličných stánků zahrnovala sýry, pečivo, ryby, sladkosti, sýry, koření, oblečení, sýry atd. (Jeden obzvlášť nebezpečný stánek byl plný přízí.) Ale protože jsem nechtěla ztratit svou společnici, která znala cestu, moc jsem se rozhlížením nezdržovala. Kdybych tušila, jak přeplněné bude tržiště v době přestávky na oběd, asi bych mu věnovala více času ráno.

Konferenci zahájila její iniciátorka Chrystel Brandenburgh přednáškou o texelských punčochách a o projektu jejich rekonstrukce. Ten měl pomoci zodpovědět otázky, na něž nestačil pouhý archeologický průzkum: Byly punčochy pleteny na zakázku nebo pro trh? Byly pleteny z hedvábné příze již zbavené sericinu nebo k odklížení došlo až po upletení? Jde o punčochy pánské nebo dámské? atd. Původním plánem bylo najít dvacítku pletařů ochotných pokusit se o rekonstrukci punčoch, ale když se po internetové výzvě přihlásilo více než sto zájemců, prvním krokem bylo pletení vzorků 5 x 5 cm z různých typů hedvábí na různých tloušťkách jehlic (0,7mm nebo 1mm). Obtížnost a časová náročnost většinu účastníků odradila od pokračování, takže na celou punčochu si troufla pouhá pětina a jenom čtyři pletařky zhotovily kompletní pár. Upletení jedné punčochy o rozměrech 64 x 24cm a s hustotou 83 ok a 100 řad / 10cm zabralo od 150 do 360 hodin. Experiment ukázal, že pletení jde snáze se sericinovým hedvábím. Čerstvě odklížená pletenina se navíc snáze natahuje na formu, při čemž zmizí i většina pletařských nerovnoměrností a při odstraňování sericinu rovněž dojde k vyprání a vybělení, takže není nutné mít strach ze zašpinění během pletení. Natažením na formu se také docílilo stejné velikosti, i když zdaleka ne všem pletařům se podařilo dodržet požadovanou hustotu pletení. Z toho lze zpětně usoudit, že v minulosti stačilo zásobit trh menším množstvím různých velikostí, které se následně natáhly na „kopyto“ podle zákazníkových požadavků a tím se získaly punčochy na míru.

Část zhotovených replik byla použita k výstavním účelům a část k dalším experimentům, o kterých pojednávaly dvě z pozdějších přednášek.

Dopolední blok věnovaný punčochářství 17. století pokračoval přednáškami o pracovních podmínkách a platech pletařů v Anglii (Lesley O’Connell Edwards), o hedvábných punčochách nalezených ve střední Evropě (já) a o nejstarších dochovaných pletařských návodech (Hanna Bäckström). 

Odpoledne pak patřilo experimentátorským přednáškám: o různých metodách barvení načerno (Art Proaño Gaibor), o zkušenostech s nošením replik texelských punčoch - jak často a jak je nutno hedvábné punčochy prát, za jak dlouho se objeví první známky obnošení (Geeske Kruseman), o obtížích převodu texelských punčoch na stávkovou výrobu pro účely re-enactorského trhu (Sally Pointer), o rekonstrukci jiných punčoch pro účely shakespearovského divadla Globe (Susan North) a o využití veřejnosti v rámci vědeckých experimentů (tzv. citizen science) tak, aby to bylo přínosné pro obě strany a z dobrovolníků se nestali moderní otroci (Jane Malcolm-Davies). Na tuto poslední přednášku pak navázala panelová diskuze na stejné téma.

Účast na konferenci byla překvapivě hojná, protože se na ni nesjeli pouze členové KHF, ale i místní dobrovolníci zapojení do texelského projektu, kteří si přijeli poslechnout shrnutí jeho výsledků. Ti se po skončení programu rozjeli domů, zatímco my sjetí ze všech koutů světa jsme pokračovali v kuloárových diskuzích dlouho do večera.

V neděli dopoledne se konala výroční schůze KHF v prostorách leidenského Textile Research Centre, kde také bylo možné si prohlédnout speciální ponožkovou výstavu: K vidění bylo několik replik texelských punčoch - pro srovnání ve stavu po sundání z jehlic, po odklížení a napnutí na formu a barvených -, ukázky tradičních lidových punčoch i moderních ponožek netypických konstrukcí, přehled různých typů pat a špiček atd.

Po schůzi pak byla domluvena návštěva maličkého tkalcovského muzea. To jsme museli navštívit na etapy, protože se jednalo o původní domek tkalce z 16. století, sestávající z přední místnosti-dílny, kterou téměř celou zabíral tkalcovský stav a dvou zadních místností, kde žila rodina (nebo v případě horší finanční situace v některých obdobích dvě rodiny, v každé místnosti jedna). 

Tím byl nedělní program oficiálně ukončen, ale malá skupinka nás ještě před odjezdem na letiště zamířila do muzea Lakenhal, spojujícího obrazovou galerii s expozicí věnovanou soukenictví, které v minulosti Leiden proslavilo. Textilní část expozice je sice mnohem menší než umělecká, ale i tak to bylo zajímavé. Kvůli různorodému tempu se naše výprava brzy roztrhala, ale vzhledem k neexistenci jednotné trasy v propletenci mnoha místností jsme se nadále potkávali a navzájem se informovali, kde na kterém obraze jsou k vidění ozdobné punčochy nebo jiné zajímavé oděvní doplňky. Není nad návštěvu muzea ve společnosti stejně potrhlých lidí!