Rekonstrukce zvířecího pásu z hrobu sv. Bathildy
Zatímco počty kopií lemu z rukávu sv. Bertilly se dají počítat na stovky a kopie Bathildiny tkanice s geometrickým vzorem na desítky, tato třetí tkanice z hrobek dvou světic žijících v Chelles (Francie) v druhé polovině 7. století není napodobována téměř vůbec.
Není divu - nejen kvůli její značné šířce (4 cm, cca 232 osnovních nití), ale i vzhledem ke kombinaci různých tkalcovských technik. Postranní části mají zřetelně strukturu tkaní na karetkách, ale střední pruh je tvořen plátnovou vazbou, pravděpodobně (bez vidění rubové strany nelze říct s jistotou) ve dvou vrstvách, jejichž prolínání tvoří ústřední zvířecí vzor. Proto se všeobecně předpokládá, že okraje vyrobené na karetkách byly dodatečně přišity ke střední části utkáné nějakým jiným způsobem. Ale bylo tomu skutečně tak?
Na fotografii originálu tkanice mě zarazily dvě věci: 1) Mezery poukazující na sešití tří částí nevedou mezi karetkovaným lemem a plátnovou vazbou, ale mezi jednobarevným karetkovaným proužkem se šňůrovou strukturou a vzorovaným proužkem zhotoveným na karetkách "hochdorfskou" technikou (nebo také "pebble weave"). 2) Přestože ve střídání motivů v postranní karetkované části není žádný systém (alespoň ne na vyfotografovaném fragmentu), oba okraje se shodují, což by nasvědčovalo, že vznikaly současně.
Z 1. tisíciletí n.l. se sice zachovaly textilie vyrobené na vertikálním stavu s karetkovanými lemy tkanými zároveň s hlavní textilií, ale jedná se převážně o rozměrné pláště s nevzorovanými lemy. Bylo by praktické kombinovat nitěnkové brdo (několik brd kvůli vzoru) s karetkami na tkanici, jejíž šířka odpovídá jiným tkanicím tkaným pouze na karetkách? Kolébáním dvoudírkových karetek lze také docílit plátnové vazby, a tak mě napadlo, jak by se pomocí všech čtyř dírek dala utkat dvouvrstvá plátnová vazba.
Pokud ale byla celá tkanice vyrobená zároveň, jak vysvětlit praskliny vedoucí přesně na rozhraní dvou vzorů? Pro centrální část jsou třeba dva útky (červený a žlutý), zatímco pro okraje pouze jeden (pravděpodobně žlutý, protože jeho obraty nejsou vidět v hraně tkanice). Proto jsem usoudila, že by současná škvíra mohla vzniknout následkem obracení druhého útku v tomto místě. To by také vysvětlovalo soudržnost střední části i po odtržení okraje.
Ještě jsem ve svém experimentování nedospěla tak daleko, abych ničila pracně vyrobenou a drahou hedvábnou tkanici. Proto jsem se pokusila pouze o srovnání vzhledu okraje, který bude tkaný zároveň se střední částí (spodní pruh), s okrajem tkaným samostatně a dodatečně přišitým (horní pruh).
Z těchto důvodů jsem pro první fázi navlékla "pouze" 4x 4ž (tj. 4 karetky s 4 žlutými nitěmi), 12x 1ž +1č (tj. 12 karetek s 1 žlutou a 1 červenou nití umístěnými úhlopříčně proti sobě), 4x 4ž, 1x 2ž + 2č, 52x 1ž +1č a 5x 4ž. (Důvod pro použití jedné karetky s dvěma červenými a dvěma žlutými nitěmi těsně pod nohama zvířat je nejasný, ale díky ní je na fotografii originálu vidět místo, kde byl u lemových karetek otáčených stále stejným směrem změněn směr otáčení a také bylo možné snadno spočítat počet útků v místech, kde je plátnová vazba zakryta výšivkou.)
Vzhledem k vysokému počtu karetek jsem na základě dřívějších zkušeností osnovu zavěsila na vertikální stav, abych mohla pracovat s karetkami po skupinách a gravitace mi držela ostatní nitě napnuté.
Princip tzv. hochdorfské techniky byl již popsán mnohokrát jinde, proto ho zde nebudu opakovat, ale tkaní dvouvrstvé plátnové vazby na karetkách si zaslouží podrobnější popis.
Všechny karetky jsou navlečeny stejným směrem (nezáleží na tom, zda S nebo Z) a nitě jedné barvy jsou v sousedních karetkách posunuty o 90°. Základní pozice karetek není na hraně, ale na špičce, takže se v osnově tvoří dva prošlupy. Při tvorbě jednobarevného pozadí jsou všechny karetky kolébány o 90° tam a zpátky. Tím se v horní pozici ocitnou pouze dírky s červenými nitěmi, a proto je horním prošlupem provlékán červený útek, dolním prošlupem tvořeným mezi žlutými nitěmi pak žlutý útek. Pro dostání rubové barvy na líc se stejně jako v případě jiných karetkovacích technik otočí karetkami tvořícími vzor v opačném směru než karetkami tvořícími pozadí. Ale na rozdíl třeba od "double face" nebo hochdorfské techniky jdou v protisměru pouze v tomto okamžiku, dále (až do další změny) jsou všechny otáčeny opět shodným směrem.
Navzdory složitému popisu jde o techniku značně intuitivní. Při práci jsem si vystačila s jednoduchým rozkresem vzoru na čtverečkovaném papíře a sledováním osnovních nití, aby na líci a rubu byly ty barvy, které tam patří. Teprve pro snadnější pochopení čtenářů tohoto článku jsem se pokusila převést návod do softwaru, jenže se ukázalo, že ten není na tento typ vzoru stavěný. Přesto tento diagram vkládám aspoň kvůli schématu navlečení, spolu s ukázkou mého původního vzoru a žádaným výsledkem.
Náročnější než manipulace s karetkami bylo provlékání útku, protože jakmile se původně rubové barva dostala na líc, bylo nutné přejít s útkem do druhého prošlupu. Při tom mi hodně pomáhalo, že jsem díky osnově volně visící na vertikálním stavu mohla obrátit celý balík karetek rubovou stranou dopředu a tak se sníženým rizikem chyb pracovat i s dolním prošlupem. Přesto jsem se chybám nevyhnula. (Při tvoření "klikatého" prošlupu jsem se nedržela striktně práce s červeným útkem na líci a žlutým na rubu, jak bylo popsáno výše. Když vzorová barva na líci převládla, útky jsem prohodila.)
Po dokončení hlavní části tkanice (při tomto prvním pokusu jsem práci ustřihla po pouhých pěti zvířecích motivech místo plánovaných devíti) jsem utkala horní lem a přišila ho. Nenápadné přišívání se ukázalo být těžší, než jsem čekala. Vzhledem k jemnosti nití bylo obtížné nabrat smyčku obracejícího se útku bez porušení vláken. Navíc vzhledem k tomu, že přišívaný proužek nebyl na straně přiléhající k hlavní tkanici lemován kroucenými šňůrami, útkové obrátky se často ukrývaly pod flotující osnovou. Ve výsledku jsou stehy vidět a také jsem už při tkaní zjistila, jak je obtížné udržet konzistentní přirážení útku - motivy obou postranních pruhů se mi mírně rozešly. To by svědčilo pro současné tkaní všech tří částí, jenže zároveň se mi s nově nabytými zkušenostmi tato teorie zdála méně pravděpodobná, neboť přeskakování mezi dvěma vzory, které by samy o sobě nebyly pro zkušenou tkadlenou obtížné, bylo vyčerpávající a práci hodně zdržovalo.
Vzhledem k chybám, se kterými jsem na tkanici určené pro výstavu nebyla ochotná se smířit, jsem celý pokus ještě jednou zopakovala, ale tentokrát jsem krajní proužek přišívala ihned při tkaní útkovou nití navlečenou v jehle. Tím odpadlo jak problematické hledání útkových smyček pod flotující osnovou, tak i nerovnoměrné přirážení útku.
Na základě porovnání vyzkoušených metod se mi nyní tento postup jeví jako nejpravděpodobnější.
Otázka, jestli byla centrální část tkána na karetkách nebo jinak, zůstává nedořešená. Já jsem pouze dokázala, že tomu tak navzdory převládajícímu názoru být mohlo.
Na fotografii originálu tkanice mě zarazily dvě věci: 1) Mezery poukazující na sešití tří částí nevedou mezi karetkovaným lemem a plátnovou vazbou, ale mezi jednobarevným karetkovaným proužkem se šňůrovou strukturou a vzorovaným proužkem zhotoveným na karetkách "hochdorfskou" technikou (nebo také "pebble weave"). 2) Přestože ve střídání motivů v postranní karetkované části není žádný systém (alespoň ne na vyfotografovaném fragmentu), oba okraje se shodují, což by nasvědčovalo, že vznikaly současně.
Z 1. tisíciletí n.l. se sice zachovaly textilie vyrobené na vertikálním stavu s karetkovanými lemy tkanými zároveň s hlavní textilií, ale jedná se převážně o rozměrné pláště s nevzorovanými lemy. Bylo by praktické kombinovat nitěnkové brdo (několik brd kvůli vzoru) s karetkami na tkanici, jejíž šířka odpovídá jiným tkanicím tkaným pouze na karetkách? Kolébáním dvoudírkových karetek lze také docílit plátnové vazby, a tak mě napadlo, jak by se pomocí všech čtyř dírek dala utkat dvouvrstvá plátnová vazba.
Pokud ale byla celá tkanice vyrobená zároveň, jak vysvětlit praskliny vedoucí přesně na rozhraní dvou vzorů? Pro centrální část jsou třeba dva útky (červený a žlutý), zatímco pro okraje pouze jeden (pravděpodobně žlutý, protože jeho obraty nejsou vidět v hraně tkanice). Proto jsem usoudila, že by současná škvíra mohla vzniknout následkem obracení druhého útku v tomto místě. To by také vysvětlovalo soudržnost střední části i po odtržení okraje.
Ještě jsem ve svém experimentování nedospěla tak daleko, abych ničila pracně vyrobenou a drahou hedvábnou tkanici. Proto jsem se pokusila pouze o srovnání vzhledu okraje, který bude tkaný zároveň se střední částí (spodní pruh), s okrajem tkaným samostatně a dodatečně přišitým (horní pruh).
Z těchto důvodů jsem pro první fázi navlékla "pouze" 4x 4ž (tj. 4 karetky s 4 žlutými nitěmi), 12x 1ž +1č (tj. 12 karetek s 1 žlutou a 1 červenou nití umístěnými úhlopříčně proti sobě), 4x 4ž, 1x 2ž + 2č, 52x 1ž +1č a 5x 4ž. (Důvod pro použití jedné karetky s dvěma červenými a dvěma žlutými nitěmi těsně pod nohama zvířat je nejasný, ale díky ní je na fotografii originálu vidět místo, kde byl u lemových karetek otáčených stále stejným směrem změněn směr otáčení a také bylo možné snadno spočítat počet útků v místech, kde je plátnová vazba zakryta výšivkou.)
Vzhledem k vysokému počtu karetek jsem na základě dřívějších zkušeností osnovu zavěsila na vertikální stav, abych mohla pracovat s karetkami po skupinách a gravitace mi držela ostatní nitě napnuté.
Princip tzv. hochdorfské techniky byl již popsán mnohokrát jinde, proto ho zde nebudu opakovat, ale tkaní dvouvrstvé plátnové vazby na karetkách si zaslouží podrobnější popis.
Všechny karetky jsou navlečeny stejným směrem (nezáleží na tom, zda S nebo Z) a nitě jedné barvy jsou v sousedních karetkách posunuty o 90°. Základní pozice karetek není na hraně, ale na špičce, takže se v osnově tvoří dva prošlupy. Při tvorbě jednobarevného pozadí jsou všechny karetky kolébány o 90° tam a zpátky. Tím se v horní pozici ocitnou pouze dírky s červenými nitěmi, a proto je horním prošlupem provlékán červený útek, dolním prošlupem tvořeným mezi žlutými nitěmi pak žlutý útek. Pro dostání rubové barvy na líc se stejně jako v případě jiných karetkovacích technik otočí karetkami tvořícími vzor v opačném směru než karetkami tvořícími pozadí. Ale na rozdíl třeba od "double face" nebo hochdorfské techniky jdou v protisměru pouze v tomto okamžiku, dále (až do další změny) jsou všechny otáčeny opět shodným směrem.
Navzdory složitému popisu jde o techniku značně intuitivní. Při práci jsem si vystačila s jednoduchým rozkresem vzoru na čtverečkovaném papíře a sledováním osnovních nití, aby na líci a rubu byly ty barvy, které tam patří. Teprve pro snadnější pochopení čtenářů tohoto článku jsem se pokusila převést návod do softwaru, jenže se ukázalo, že ten není na tento typ vzoru stavěný. Přesto tento diagram vkládám aspoň kvůli schématu navlečení, spolu s ukázkou mého původního vzoru a žádaným výsledkem.
Náročnější než manipulace s karetkami bylo provlékání útku, protože jakmile se původně rubové barva dostala na líc, bylo nutné přejít s útkem do druhého prošlupu. Při tom mi hodně pomáhalo, že jsem díky osnově volně visící na vertikálním stavu mohla obrátit celý balík karetek rubovou stranou dopředu a tak se sníženým rizikem chyb pracovat i s dolním prošlupem. Přesto jsem se chybám nevyhnula. (Při tvoření "klikatého" prošlupu jsem se nedržela striktně práce s červeným útkem na líci a žlutým na rubu, jak bylo popsáno výše. Když vzorová barva na líci převládla, útky jsem prohodila.)
Po dokončení hlavní části tkanice (při tomto prvním pokusu jsem práci ustřihla po pouhých pěti zvířecích motivech místo plánovaných devíti) jsem utkala horní lem a přišila ho. Nenápadné přišívání se ukázalo být těžší, než jsem čekala. Vzhledem k jemnosti nití bylo obtížné nabrat smyčku obracejícího se útku bez porušení vláken. Navíc vzhledem k tomu, že přišívaný proužek nebyl na straně přiléhající k hlavní tkanici lemován kroucenými šňůrami, útkové obrátky se často ukrývaly pod flotující osnovou. Ve výsledku jsou stehy vidět a také jsem už při tkaní zjistila, jak je obtížné udržet konzistentní přirážení útku - motivy obou postranních pruhů se mi mírně rozešly. To by svědčilo pro současné tkaní všech tří částí, jenže zároveň se mi s nově nabytými zkušenostmi tato teorie zdála méně pravděpodobná, neboť přeskakování mezi dvěma vzory, které by samy o sobě nebyly pro zkušenou tkadlenou obtížné, bylo vyčerpávající a práci hodně zdržovalo.
Vzhledem k chybám, se kterými jsem na tkanici určené pro výstavu nebyla ochotná se smířit, jsem celý pokus ještě jednou zopakovala, ale tentokrát jsem krajní proužek přišívala ihned při tkaní útkovou nití navlečenou v jehle. Tím odpadlo jak problematické hledání útkových smyček pod flotující osnovou, tak i nerovnoměrné přirážení útku.
Na základě porovnání vyzkoušených metod se mi nyní tento postup jeví jako nejpravděpodobnější.
Otázka, jestli byla centrální část tkána na karetkách nebo jinak, zůstává nedořešená. Já jsem pouze dokázala, že tomu tak navzdory převládajícímu názoru být mohlo.