Rekonstrukce karetkovaného lemu ze Saint-Maurice
Lem ze St. Maurice, datovaný do 8.-10. stol. a tkaný zvláštní technikou kombinující flotování a plátnovou vazbu, ve mně probudil zájem hned, jak jsem o něm poprvé četla v Collingwoodově knize, a Brigitte Schmedding mou zvědavost ještě vystupňovala.
Pro pochopení vzhledu této tkanice jsou nezbytné obě knihy, protože každá poskytuje nějaké informace navíc a jiné v ní chybí. Podle Schmedding byl útek tvořen bílým lnem a osnova bílým lnem a tmavě modrou, červenou, oranžovou a žlutou vlnou. To je o jednu barvu víc, než prostá logika karetkování napovídá, a tak vyvstává otázka, jak byly uspořádány. Collingwood vysvětlil, že tři prostřední žluté nitě byly nahrazeny oranžovými, ale podle jeho popisu to vypadá, jako by na osnovu byla použita jen vlna a len pouze na útek. (Záměnu tmavě modré a černé barvy nepovažuji za podstatnou. Vzhledem k tomu, co s barvami provádí čas, se mohlo původně jednat o kteroukoliv z nich.)
Pokud jde o vzor, Collingwood vytvořil rekonstrukci části vzoru založenou na 18 dvoudírkových karetkách s drobnou poznámkou v textu, že téměř stejný výsledek lze dosáhnout s polovičním množstvím čtyřdírkových karetek, ale tkaní že je v tomto případě obtížnější, protože vyžaduje postavit některé karetky na hranu a některé na špičku. V jeho knize je pouze černobílá fotografie malého kousku rekonstruované tkanice, kde lze rozlišit bílý a žlutý vzor, ale červené a černé nitě splývají dohromady.
Na černobílé fotografii originální tkanice v knize od Schmedding je rozeznatelný pouze bílý vzor na tmavém pozadí, ale jak z obrázku, tak z textu vyplývá, že většina vzoru se skládá ze čtyřlístků (nebo svatoondřejských křížů), které jsou jen na dvou místech odděleny šikmými čarami. (A právě tuto část popsal Collingwood, takže téměř všechny rekonstrukce provedené podle jeho návodu se skládají z čtyřlístků pravidelně oddělovaných diagonální pruhy - např. zde.) Dalším zajímavým detailem, o němž se Collingwood nezmínil, jsou třásně vytvořené prodloužením útkových nití na jedné straně.
Ve snaze připodobnit se co nejvíc originálu jsem při tkaní rekonstrukce zkombinovala informace z obou knih, ale nebyla bych to já, kdybych se spokojila s pouhým kopírováním návodu, když se nabízela jiná alternativa: Rozhodla jsem tkát vzor na devíti čtyřdírkových karetkách (+ tři karetky na každé straně pro okraj). Karetky postavené na špičku mi přišly jako menší zlo než jejich dvojnásobný počet. Ale již při úpravě Collingwoodova vzoru jsem si uvědomila, že část těchto špiček by měla jít eliminovat. Na základě svých zkušeností se vzorem z Dürrnbergu jsem věděla, že při pohybu karetky z polohy 1, kdy jsou nahoře barvy A a B, do polohy 2 s barvami B a C nahoře a zpět do polohy 1, zůstane barva C schovaná pod nití barvy B a ve vzoru se vůbec neprojeví. Proto tam, kde byl útek podle Collingwooda veden pouze pod žlutou nití, jsem ho vedla středovým prošlupem pod žlutou a bílou. Pozice na špičkách byly nezbytné pouze v místě čtyřlístků a i tam zůstaly nakonec jen na papíře, protože po prvních dvou čtyřlístcích jsem zjistila, že je rychlejší nechat na tomto místě všechny karetky v pozici s bílou a černou nití nahoře a prošlup tvořit ručně.
Přestože jsem byla se svým prvním experimentem docela spokojená, přece jen jsem se rozhodla vyzkoušet i Collingwoodovu metodu. Vrtala mi hlavou jeho poznámka, že "téměř stejného výsledku lze dosáhnout..." a také mi neseděl popis od Schmedding "Der rote Grund ist farbich differenziert durch Gelbe und Orange". Vzhledem k převaze žluto-oranžových ploch v mé tkanici by se pro ni hodil spíš popis "žluto-oranžové pozadí s červenými okraji".
Dolní ukázka na předchozím obrázku je tkána výše popsaným způsobem na devíti čtyřdírkových karetkách, pro druhé dvě ukázky bylo použito 18 dvoudírkových karetek, přičemž horní byla tkána přesně podle Collingwoodova návodu (a na první pohled je nerozeznatelná od devítikaretkové tkanice), zatímco v prostřední jsem použila stejný způsob otáčení jako u svého experimentu, kdy bílá nit vede nad útkem spolu se žlutou (a na rozdíl od devítikaretkového vzoru vedle žlutých nití na povrchu při zvětšení fotografie prosvítá). Na poměr mezi žlutou a červenou barvou neměla žádná z těchto změn vliv. Co se však výrazně změnilo, je rubová strana tkanice:
Dolní ukázka byla tkaná mojí metodou, horní podle Collingwooda. Collingwood psal o dlouhých úsecích volných nití na rubu, ale není zřejmé, zda popisoval originál nebo rekonstrukci podle svého návodu. Schmedding na druhou stranu psala, že osnovní nitě přecházejí nad 1-5 útkovými nitěmi, ale opět není jasné, zda se popis týká i rubu nebo pouze líce...
Na fotografii originálu je vidět místo, kde jsou flotující červené a žluté nitě poškozené a pod nimi nezřetelně prosvítají světlé nitě provázané pravděpodobně v plátnové vazbě, což neodpovídá ani Collingwoodovu, ani mému postupu. Špatná kvalita fotografie bohužel neumožňuje rozlišit víc detailů, byl by potřeba nový průzkum originálu. Každopádně je zřejmé, že k tomuto lemu ještě nebylo řečeno poslední slovo.
Literatura:
Collingwood, P. (1982): The Techniques of Tablet Weaving, s. 155-157.
Schmedding, B. (1978): Mittelalterliche Textilien in Kirchen und Klöstern der Schweiz, s. 171.
Závěrečná poznámka k použitému materiálu a jemnosti tkanice:´
Originální tkanice je široká 1,1 cm (s třásněmi 3 cm). Při použití vlny o síle Nm 28/2 a lněných nití Tex 40x3 jsem dosáhla šířky 1,1-1,2 cm, ale jenom 10-12 útků/cm, zatímco originál má útkovou dostavu 16 nití/cm, takže pro přesnou repliku by bylo třeba použít ještě tenčí příze.
Pro pochopení vzhledu této tkanice jsou nezbytné obě knihy, protože každá poskytuje nějaké informace navíc a jiné v ní chybí. Podle Schmedding byl útek tvořen bílým lnem a osnova bílým lnem a tmavě modrou, červenou, oranžovou a žlutou vlnou. To je o jednu barvu víc, než prostá logika karetkování napovídá, a tak vyvstává otázka, jak byly uspořádány. Collingwood vysvětlil, že tři prostřední žluté nitě byly nahrazeny oranžovými, ale podle jeho popisu to vypadá, jako by na osnovu byla použita jen vlna a len pouze na útek. (Záměnu tmavě modré a černé barvy nepovažuji za podstatnou. Vzhledem k tomu, co s barvami provádí čas, se mohlo původně jednat o kteroukoliv z nich.)
Pokud jde o vzor, Collingwood vytvořil rekonstrukci části vzoru založenou na 18 dvoudírkových karetkách s drobnou poznámkou v textu, že téměř stejný výsledek lze dosáhnout s polovičním množstvím čtyřdírkových karetek, ale tkaní že je v tomto případě obtížnější, protože vyžaduje postavit některé karetky na hranu a některé na špičku. V jeho knize je pouze černobílá fotografie malého kousku rekonstruované tkanice, kde lze rozlišit bílý a žlutý vzor, ale červené a černé nitě splývají dohromady.
Na černobílé fotografii originální tkanice v knize od Schmedding je rozeznatelný pouze bílý vzor na tmavém pozadí, ale jak z obrázku, tak z textu vyplývá, že většina vzoru se skládá ze čtyřlístků (nebo svatoondřejských křížů), které jsou jen na dvou místech odděleny šikmými čarami. (A právě tuto část popsal Collingwood, takže téměř všechny rekonstrukce provedené podle jeho návodu se skládají z čtyřlístků pravidelně oddělovaných diagonální pruhy - např. zde.) Dalším zajímavým detailem, o němž se Collingwood nezmínil, jsou třásně vytvořené prodloužením útkových nití na jedné straně.
Ve snaze připodobnit se co nejvíc originálu jsem při tkaní rekonstrukce zkombinovala informace z obou knih, ale nebyla bych to já, kdybych se spokojila s pouhým kopírováním návodu, když se nabízela jiná alternativa: Rozhodla jsem tkát vzor na devíti čtyřdírkových karetkách (+ tři karetky na každé straně pro okraj). Karetky postavené na špičku mi přišly jako menší zlo než jejich dvojnásobný počet. Ale již při úpravě Collingwoodova vzoru jsem si uvědomila, že část těchto špiček by měla jít eliminovat. Na základě svých zkušeností se vzorem z Dürrnbergu jsem věděla, že při pohybu karetky z polohy 1, kdy jsou nahoře barvy A a B, do polohy 2 s barvami B a C nahoře a zpět do polohy 1, zůstane barva C schovaná pod nití barvy B a ve vzoru se vůbec neprojeví. Proto tam, kde byl útek podle Collingwooda veden pouze pod žlutou nití, jsem ho vedla středovým prošlupem pod žlutou a bílou. Pozice na špičkách byly nezbytné pouze v místě čtyřlístků a i tam zůstaly nakonec jen na papíře, protože po prvních dvou čtyřlístcích jsem zjistila, že je rychlejší nechat na tomto místě všechny karetky v pozici s bílou a černou nití nahoře a prošlup tvořit ručně.
Přestože jsem byla se svým prvním experimentem docela spokojená, přece jen jsem se rozhodla vyzkoušet i Collingwoodovu metodu. Vrtala mi hlavou jeho poznámka, že "téměř stejného výsledku lze dosáhnout..." a také mi neseděl popis od Schmedding "Der rote Grund ist farbich differenziert durch Gelbe und Orange". Vzhledem k převaze žluto-oranžových ploch v mé tkanici by se pro ni hodil spíš popis "žluto-oranžové pozadí s červenými okraji".
Dolní ukázka na předchozím obrázku je tkána výše popsaným způsobem na devíti čtyřdírkových karetkách, pro druhé dvě ukázky bylo použito 18 dvoudírkových karetek, přičemž horní byla tkána přesně podle Collingwoodova návodu (a na první pohled je nerozeznatelná od devítikaretkové tkanice), zatímco v prostřední jsem použila stejný způsob otáčení jako u svého experimentu, kdy bílá nit vede nad útkem spolu se žlutou (a na rozdíl od devítikaretkového vzoru vedle žlutých nití na povrchu při zvětšení fotografie prosvítá). Na poměr mezi žlutou a červenou barvou neměla žádná z těchto změn vliv. Co se však výrazně změnilo, je rubová strana tkanice:
Dolní ukázka byla tkaná mojí metodou, horní podle Collingwooda. Collingwood psal o dlouhých úsecích volných nití na rubu, ale není zřejmé, zda popisoval originál nebo rekonstrukci podle svého návodu. Schmedding na druhou stranu psala, že osnovní nitě přecházejí nad 1-5 útkovými nitěmi, ale opět není jasné, zda se popis týká i rubu nebo pouze líce...
Na fotografii originálu je vidět místo, kde jsou flotující červené a žluté nitě poškozené a pod nimi nezřetelně prosvítají světlé nitě provázané pravděpodobně v plátnové vazbě, což neodpovídá ani Collingwoodovu, ani mému postupu. Špatná kvalita fotografie bohužel neumožňuje rozlišit víc detailů, byl by potřeba nový průzkum originálu. Každopádně je zřejmé, že k tomuto lemu ještě nebylo řečeno poslední slovo.
Literatura:
Collingwood, P. (1982): The Techniques of Tablet Weaving, s. 155-157.
Schmedding, B. (1978): Mittelalterliche Textilien in Kirchen und Klöstern der Schweiz, s. 171.
Závěrečná poznámka k použitému materiálu a jemnosti tkanice:´
Originální tkanice je široká 1,1 cm (s třásněmi 3 cm). Při použití vlny o síle Nm 28/2 a lněných nití Tex 40x3 jsem dosáhla šířky 1,1-1,2 cm, ale jenom 10-12 útků/cm, zatímco originál má útkovou dostavu 16 nití/cm, takže pro přesnou repliku by bylo třeba použít ještě tenčí příze.