Pletení, tkaní...

Přestože je odedávna mým snem vlastnit velký několikalistový tkalcovský stav, finanční a prostorové možnosti mě nutí vyhledávat méně náročné způsoby tkaní. Roky jsem se spokojovala se tkaním na karetkách, ale stále mě lákalo i tkaní širších textilií. Proto mě nadchl v muzeu spatřený indiánský stav skládající se pouze z rovnoběžných tyček, které držela pohromadě jen osnova přivázaná na jednom konci ke kolíku nebo stromu a na druhém konci k pasu tkadleny. Jenže pátrání po tom, jak si takový jednoduchý stav vyrobit a jak ho používat, uvízlo záhy na mrtvém bodě.  Uplynulo několik let, než jsem narazila na internetu na video, které mi ho připomnělo, a já zjistila, že mě fascinace touto jednoduchou tkalcovskou pomůckou neopustila, přestože jsem se mezitím stala majitelkou tří (!) stavů (dvou stolních a jednoho vertikálního). Díky vývoji, který mezitím na internetu proběhl, stačila tentokrát chvilka k nalezení dalších instruktážních videí a návodů . Pak už jen stačilo poohlédnout se ...

Přestože halštatská tkanice s inv. č. 73.345 (HallTex 20) není zhotovená na karetkách, ale patří mezi tzv. repp bands *, lákala mě ke zhotovení rekonstrukce téměř od prvního spatření. Jenže při šířce pouhých 4,2cm obsahuje kolem 140 osnovních nití, a i kdyby se ústřední vzorovací nitě provlékly mezerami hřebenového stávku po dvojicích a vzor se následně tvořil ručně nebo pomocí nitěnkových brdeček, vyžadovalo by to destičku se 120 otvory. Mohla bych použít plastový list ze stavu s pevným listem, ale pochybuji, že v době železné existovaly tak široké hřebenové stávky. Daleko pravděpodobnější se mi jevilo, že celá osnova byla manipulována nitěnkovými brdečky, se kterými jsem při této šíři neměla žádné zkušenosti, a tak plány na rekonstrukci několik let odpočívaly v mentální přihrádce budoucích projektů. Až letos se mi roupy vrátily po shlédnutí dokumentu o guatemalských tkadlenách vyrábějících i docela široké látky na stavu tvořeném pouze několika tyčkami a provázky. Tkalcovský stav...

Zatímco laičtí návštěvníci historických akcí obdivují moje na karetkách vytkávané vzory, kolegyně tkadleny se okamžitě prozradí otázkou, odkud mám tak tenkou vlněnou přízi. Odpověď je obvykle  nepotěší. Mám totiž nasysleno několik půlkilových cívek od výrobce, který již neexistuje. Nicméně vzhledem k tomu, že na některé projekty je NM 28/2 příze příliš tenká a věčný koloběh převíjení, barvení a dalšího převíjení mě už někdy začíná unavovat (nehledě na obtížnost strefit se dvakrát do stejného odstínu), rozhodla jsem se nedávno vyzkoušet nový způsob, jak si opatřit tenkou dvojpramennou přízi. Snad tato metoda pomůže i dalším tkadlenkám zoufale shánějícím vhodný materiál. 1. Místo hledání tenké příze jsem se naopak rozhlédla mezi těmi silnějšími a našla, která z nich je 4-pramenná. (Zde konkrétně byla použita DROPS Karisma). 2. Oddělila jsem od sebe dvě dvojice pramenů a začala je navíjet na samostatné cívky.  Klubko čtyřnitky musí viset volně v prostoru, aby se zákrut...

Následující text přímo navazuje na předchozí lekci 1 . Původně měl být její součástí, ale pak mi přišlo, že by příliš mnoho technologických detailů mohlo některé začátečníky vystrašit a odradit, a proto jsem raději odbočila k rozmanité škále vzorů, které lze na karetkách vytvářet. Při pečlivém následování návodů lze většinu vzorů tkát i bez pochopení jejich principu - obvykle však jen do okamžiku, než dojde k první chybě. Jenže k té může dojít již při navlékání... Začátečníkům se často stává, že jim vzor vznikne na rubu místo na lícové straně tkanice. Důvodem může být záměna S a Z navlečení, špatná počáteční pozice nebo tkaní opačným směrem, než určuje návod. Neexistuje totiž jednotný způsob psaní návodů. Většinou sice písmena S a Z popisují směr nití procházejících karetkou , ale ve výjimečných případech mohou popisovat pozici karetky na napnutých nitích, což je opačně. Dírky jsou na karetkách standardně označovány písmeny A až D ve směru hodinových ručiček, jenže tento směr zále...

Karetka je plochá destička nejčastěji čtvercového (vzácněji troj-, šesti- nebo osmiúhelníkového) tvaru s otvory v každém rohu (výjimečně i uprostřed stran nebo ve středu). Jedna karetka však ke tkaní nestačí. Je třeba jich mít více - podle toho, jak širokou tkanici chcete vyrobit. (Karetka je název používaný převážně etnology a hobbisty. V odborné archeologické literatuře se častěji používá termín destička a celé sestavě karetek se pak říká destičkový stávek.) Do otvorů v karetkách se navlečou osnovní nitě - buďto zprava doleva nebo zleva doprava. Standardně se pro tyto směry používá termínů navlečení S a Z . Osnova s navlečenými karetkami se následně napne mezi dva pevné body nebo mezi jeden pevný bod a pás tkadleny. Vlastní tkaní spočívá v otáčení karetek - v případě čtvercových karetek nejčastěji o 90° - a prohazování útku prošlupem po každé otočce. Tkát lze od vzdálenějšího konce osnovy směrem k sobě anebo od sebe pryč. Na tomto směru závisí definice otáčení karet...

Kdo se zajímá o stejné textilní techniky jako já, určitě uvítá přehled stránek, kde se může dovědět víc. (No dobře, přiznávám, že prvotním důvodem tohohle příspěvku byla moje vlastní potřeba mít někde uložený ucelený seznam odkazů, abych je pokaždé nemusela hledat.) Nejedná se o kompletní seznam webů, které znám. Zařadila jsem do něj hlavně stránky, ke kterým se vracím pro jejich užitečnost.

Vrcholný středověk byl sice zlatým věkem rytířské kultury a vznešené gotické architektury, ale tkaní na karetkách mělo svůj zenit již za sebou. Zatímco nad pestrostí vzorů a širokou škálou tkalcovských technik v období stěhování národů a raného středověku zůstává rozum stát, ve vrcholném a pozdním středověku dominuje vytkávání vzorů přídavným útkem (tzv. brokátování), doplněné jednobarevnými tkanicemi nebo velmi prostými vzory. Alespoň ve střední a západní Evropě. Na severovýchodě (Skandinávie, Pobaltí, Rusko) se složitější vytkávané vzory udržely déle a v některých oblastech přežily až do nedávné minulosti, kdy většina Evropy na tkaní na karetkách zcela zapomněla. Někdo jako já, kdo předvádí tkaní na karetkách na historických akcích zaměřených převážně na období 13.-14. století, tak stojí před nelehkou volbou. Brokátované tkanice v kombinaci hedvábí a zlatých nití sice vypadají velmi efektně, avšak jejich výroba je piplavá, na pohled nudná, a pokud je tkáte i na prodej, tak takřka ne...

Ve většině monografií o karetkování jsou vzory nebo techniky řazeny podle své obtížnosti a podobnosti. Pokud jsou uvedeny v nich příklady historických tkanic, obvykle se už čtenář nedoví, zda byl konkrétní exemplář vybrán jako nejstarší příklad této techniky nebo kvůli své výjimečnosti nebo jako jeden příklad z mnoha podobných v daném období. Proto jsem se rozhodla rozmanitost tkaní na karetkách v historickém kontextu zpracovat do tabulky, jejíž první verze je dostupná zde . Postupně plánuji tabulku doplňovat — v první řadě přidat četnosti a reference, pak další nálezy. V této pokročilejší fázi by se mi hodila pomoc dalších čtenářů — a nemusí to být odborníci přes karetkování. Pokud jste někde narazili na historickou publikaci s příkladem tkaní na karetkách, která v mém seznamu literatury (poslední list ve výše uvedené tabulce - v době psaní tohoto příspěvku jsem se domnívala, že literaturu do tabulky doplním během několika dní; bohužel jsem musela přehodnotit pracovní priority a sezna...

Dnes jsem zjistila, že kontaktní formulář, který je součástí bloggeru, přestal fungovat. Nevím od kdy. Tímto se omlouvám všem, kteří ho použili a teď marně čekají na odpověď. Napište mi prosím ještě jednou přes email nebo facebook - viz nová stránka Kontakty .

Nemíním zabředat do diskuzí, zda je nošení ponožek v sandálech přijatelné (či snad dokonce  in ) či jde o neodpustitelný módní prohřešek. Tento příspěvek se bude zabývat ponožkami téměř dva tisíce let starými a také bude tak trochu ódou na oslavu internetu. Bez internetu bych se nikdy o tzv. koptských ponožkách s odděleným palcem nedoslechla nebo bych se s nimi setkala teprve mnohem později, při nedávné návštěvě V&A muzea v Londýně. Také o nalbindingu, technice, kterou byly tyto ponožky zhotoveny, jsem se přes internet nejen dověděla, ale také se ho  naučila . Téměř každý moderní text o historii pletení začíná informací, že pravému pletení na jehlicích předcházelo pletení jehlou a tato informace bývá obvykle provázena fotografií  ponožek z V&A muzea nebo (méně často) z Britského muzea v Londýně . Běžné hledání přes Google vynese na povrch obrázky několika dalších, avšak ne víc, než se dá spočítat na prstech. Proto mě zaskočilo, když jsem v  prezentaci Anny...